Dobrým příkladem jsou například diskuse o politice a na ně navázané nešťastné příběhy o drsných debatách na Facebooku mezi přáteli, jež se následně "stali nepřáteli", případně pokažené rodinné oslavy, při nichž na sebe syčí i nejbližší příbuzní.

A co třeba diskuse ohledně role médií, klonování nebo (v tuzemsku obzvlášť výživná) debata o neziskových organizacích či potratech? Diskusní smršť na tato témata v reálném či online prostoru zřejmě zažili mnozí z nás. A mnohdy je z toho člověku jaksi nedobře. 

Na roli výběru témat v diskusích a jejich vlivu na stupeň stresu účastníků se vědeckým okem podívali behaviorální psycholog Joseph Simmons a psycholožka se zaměřením na komunikací Melanie Greenová. Zabývali se výskytem úzkosti a obav u potenciálně diskutujících jedinců. Pracovali s tématy, na nichž je (víceméně) jasná shoda, a pak s těmi, ohledně nichž není konsenzus. Ta prostě označovali jako "rozvratná".

Během experimentu k první studii Simmons a Greenová předložili účastníkům soubor šedesáti témat, čítajících jak ta celkem bezproblémová, například otázku zajištění nezávadnosti potravin a vody, tak rozvratná, která zastupoval třeba problém výzkumu kmenových buněk. Požádali je o odhad toho, zda je obecné mínění spíše ve prospěch daných témat, nebo nikoliv. Lidé se pak také vyjadřovali k tomu, jak se cítí pří představě diskuse o daném tématu. Byli by v pohodě a tématem zaujatí, nebo cítí spíš strach a úzkost?

Výsledek dopadl, jak vědci předpokládali: lidé zažívali víc negativních pocitů u témat, ohledně nichž nepanuje silnější společenská shoda, nebo která jsou dokonce kontroverzní. Výjimkou byli jen lidé, kteří ohledně některých témat sami nezastávali nějaký pevnější postoj a případnou diskusi považovali za zajímavou a lákavou.

Další experiment zkoumal, zda některá témata působí jako automatický spouštěč úzkosti a zda pocity jimi vyvolané lidé přenášejí i do dalšího úsudku. Výzkumníci prezentovali opět různé typy témat a participantům pak ukazovali na počítači neutrálně se tvářící obličej. Výsledek? U sporných témat měli lidé spíše tendenci vidět v neutrálním obličeji výraz nepříjemný. Tedy ohrožení.

Nakonec také konfrontovali lidi s fiktivním výzkumem ohledně určitého druhu reklamy. Zatímco části skupiny řekli, že existuje v hlasování vysoká shoda o podpoře daného druhu propagace, druhá skupina byla konfrontována s tím, že lidé v hlasování nesouhlasí. Dobrovolníci z druhé skupiny byli opět mnohem úzkostlivější při představě, že by měli diskutovat.

Úskalí morálních přesvědčení 

S postojem v rámci diskuse souvisí i výzkum psycholožky Lindy Skitkaové a jejích kolegů. Přinesl zajímavé poznatky o postojích, jež jsou podpořeny morálkou. Které to jsou? Zde je pár příkladů.

Zatímco jeden člověk může nesouhlasit s trestem smrti, protože ho vnímá jako "pouze" společensky neúčinný a zločince od páchání trestné činnosti neodrazující, druhý jej vidí jako hřích a pouhé zabití člověka a třetí jej naopak podporuje. 

Nebo stále aktuální a již zmíněná debata o potratech. Máme tu více či méně kritické lidi, kteří ovšem v podstatě zastávají názor, že žena má právo na to se rozhodnout, jak naložit se svým tělem. A pak ty, jež vidí podobné počínání jako hřích a vraždu a jsou ostře proti.

A rozdíl v diskusním přístupu? Jedinci zastávající názor na základě morálky a přesvědčení, že je něco dobré/zlé či v pořádku/hříšné, mají větší tendenci být nejen méně tolerantní ke svým názorovým oponentům, ale také se od nich i fyzicky distancovat a bránit tomu, aby s nimi například udržovali či navázali přátelství.

Stručně řečeno: lidé se jednak dle výzkumů cítí vystresovanější a méně v pohodě u takzvaně sporných témat. A někteří diskusní oponenti se mohou stát v očích druhého i "horším člověkem", pokud má přesvědčení dotyčného silný morální základ.

Vystresovaní lidé bohužel v diskusích mnohem hůř dosahují kompromisu či shody. Ti, kdo druhého považují za vysloveně špatného člověka, se pak do slovních interakcí někdy ani nepouštějí. Bez ohledu na to, zda člověk diskutuje s přítelem, známým, nebo neznámou osobou, je u kontroverzních témat prostě větší riziko, že debata nedopadne.

Obrana proti zostuzení

Zajímavý podnět k mezilidským vztahům a diskusím nakonec představuje i příspěvek sociální výzkumnice Brené Brownové v rámci cyklu TED Talks. Brownová tu diskutuje přístup ke zranitelnosti, možnosti jejího přijetí a využití pro zlepšení života člověka i vztahů.

Americká socioložka přitom zmiňuje i to, že lidé jako obranu před možností "být poraněn" vydávají i nejisté věci za neměnné a pevné jistoty. Při (nejen) jejich obraně kvůli strachu z prožitku vlastní zranitelnosti, ztrapnění se a studu jsou na druhé direktivní, nebo dokonce hrubí. Je tedy dobré si uvědomit, že člověk, který vás v diskusi zjevně nepřiměřeně napadá, není tak suverénní, byť dovede nadělat dost paseku.

Na druhou stranu lidé, kteří přijali vlastní zranitelnost a pocity vážící se k ní, Brownová ve svých výzkumech často vnímala jako srdečné, otevřené, přístupné, vyrovnanější a odvážnější. 

Na závěr pak odborníci upozorňují na to nejdůležitější. Navzdory neshodám a jiskřivým až bouřlivým diskusím o "nebezpečných" tématech je dobré zaměřit se na pouta a vazby, jež lidi nerozdělují, ale spojují, a posilovat je.

Nejen Brownová sama apeluje na to, že "lidé by měli přestat řvát" a začít poslouchat. Právě to může i po příšerné argumentační vichřici bez vítěze zachránit vztahy, důstojnost i náladu. Bez ohledu na to, že ohledně mnoha témat se prostě lidé nikdy neshodnou.

zdroj: facebook.com