Pamatuji si ten den úplně přesně. Vyklízel jsem věci a byl ještě roztřesený z toho, co se stalo mému bráchovi. Nemohl jsem spát, jíst, snažil jsem se to nějak pochopit. Brácha před lety odjel studovat na vysokou do jiného města a užíval si studentský život naplno. Až do osudového dne, kdy s kamarády naboural. Nehodu nepřežil.

Při vyklízení věcí jsem na jedné fotce našel tu nejkrásnější tvář

Tahle zpráva nás tehdy zasáhla jako blesk z čistého nebe. Brácha auto řídil a všichni byli podnapilí. I kdyby to přežil, nejspíš by šel do vězení. Nikdo z auta nepřežil.

Brácha byl brácha. Měl jsem ho rád a učil mě všemu, co uměl.

Bylo to těžké období. Jednoho dne jsem se rozhodl vyklidit jeho pokoj. Máma mě o to poprosila, pro ni to bylo moc bolestivé. Seděl jsem nad krabicí s fotkami a listoval vzpomínkami, když jsem narazil na jednu tvář. Byla krásná. Linda. Brácha s ní kdysi chodil, ale nikdy ji nepřivedl domů.

Chtěl jsem jí všechno říct. Jenže jsem se do ní zamiloval na první pohled

Pořád jsem se na tu fotku díval a nakonec si ji schoval. Uplynulo několik let a úplně náhodou mi vypadla z jedné knížky. V tu chvíli jsem měl pocit, že to nemůže být jen náhoda. Rozhodl jsem se ji najít. Chtěl jsem jí říct, kdo jsem, a třeba si s ní promluvit o bráchovi. Jenže naše setkání se odehrálo úplně jinak, než jsem si představoval.

Potkal jsem ji v kavárně. Seděla u okna a četla si. Byla naprosto nádherná. Nemohl jsem ze sebe dostat ani slovo. Jen jsem na ni zíral, až si toho sama všimla a usmála se. „Co potřebujete, mladý muži?“ zeptala se s takovou lehkostí, že mi to vzalo dech. Byl jsem úplně v koncích.

„Nemůžu z vás spustit oči, jste neuvěřitelně krásná.“ Bylo vidět, že jí to zalichotilo a přisedla si ke mně.

Nechtěl jsem do toho kouzelného okamžiku vnášet bolest, a tak jsem o bratrovi mlčel. Jenže jsme se s Lindou začali vídat častěji a já se do ní zamiloval. Opravdově. Nechtěl jsem ji pustit z náruče a ona to cítila stejně.

Ani v nejmenším jsem netušil, co bude následovat

Chodili jsme spolu rok, když jsme se k sobě nastěhovali a začali plánovat společnou budoucnost. Třídili jsme věci do polic, když z jedné knížky znovu vypadla ta fotka Lindy. Okamžitě si jí všimla.

„Lukáši, co to má znamenat?“ zeptala se zaraženě. Zůstal jsem stát jako přimražený. „To je tvoje fotka.“ „To vidím. Ale odkud ji máš?“

A tak jsem jí konečně řekl pravdu. Doufal jsem, že mi odpustí. Věděl jsem, že měla mého bratra ráda. Jenže její reakce byla úplně jiná, než jsem čekal.

Rozplakala se a hystericky křičela, ať zmizím z jejího života. „Tvůj brácha zabil toho mého. Nechci mít s vámi nic společného. Ani s nikým z vaší rodiny.“

Od té chvíle jsem Lindu už nikdy neviděl.