Oddlužení Řecka je věc nejen ekonomiky, ale i morálky

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: red

Řecko je de facto kolonií Evropské unie. Jeho dluh je využíván jako páka proti němu a slouží k prosazování nesmyslné politiky. 

Z tohoto bankomatu v Aténách si Řekové nevyberou, někteří by ani neměli co

Z tohoto bankomatu v Aténách si Řekové nevyberou, někteří by ani neměli co,zdroj: Profimedia.cz

Chceme-li odpovědět na otázku, co s Řeckem, musíme si uvědomit, že samotná ekonomie nám ji nemůže poskytnou. Odpověď musí vycházet z průsečíku ekonomie, politiky a také morálky. Začněme ekonomickými fakty, neboť ta jsou více méně nesporná a lze je snadno vyjádřit pomocí čísel. Řecký vládní dluh dosahuje v roce 2015 177 procent HDP. Samo o sobě toto číslo problematické není.

Dalším faktem je, že Řecko používá de facto cizí měnu – euro. Cizí proto, že ji Řecká vláda nevydává, musí ji vybrat na daních, nebo si ji půjčit. A přidáme ještě dvě fakta: Řecký externí dluh činí necelých 420 mld. euro. Aby Řecko mohlo splácet své (především vnější) dluhy, musí získat eura ze zahraničí, tedy mít přebytek obchodní bilance. Ta je v Řecku od roku 2001 záporná.

Jinými slovy, Řecko nemá příjem, ze kterého by dluhy splácelo a tudíž je splácí jen z dalších půjček. To není nijak překvapivé, proto první ani druhý záchranný program nepomohly.

Napoleonova pomsta

Nyní se přesuňme do roviny morální. Jak trefně poznamenává antropolog David Graeber, prohlášení, že dluhy se mají platit "není ekonomické, ale morální. Konec konců není placení dluhů tím, v čem vlastně morálka spočívá?" To přeci říká i retributivní spravedlnost – zločin je třeba potrestat a dluh splatit. S takovým prohlášením bude pravděpodobně každý z nás souhlasit a nebude mít výhrady.

Problém nastává, když se do celé věci vloží politika a z dluhu se stane, ať už úmyslně či nikoli, politický nástroj. Například když válku vyhraje ten, kdo ji vyhrát neměl. Názorný příklad zmiňuje již citovaný Graeber: Když černošští otroci na Haiti povstali a vyhlásili svůj svobodný stát, Napoleon vyslal armádu, která měla ostrov navrátit do poručí Francie.

Jenže tato armáda byla poražena. Napoleon proto na ostrov uvalil nesplatitelný dluh 150 milionů franků (ekvivalent dnešních 18 miliard dolarů), které žádal jako náhradu za plantáže a válečné ztráty. Ostatní národy, včetně USA, požadavek Francie podpořily a na Haiti uvalily embargo, dokud nebude dluh zaplacen. Haiti je od té doby synonymum dluhu, chudoby a lidské nouze. Dovedete si představit, že by podobným způsobem řešila svou prohranou válku se severoamerickým koloniemi Velká Británie a našla by stejnou mezinárodní podporu při vymáhání svého dluhu?

Špatně nastavený systém

Nyní zbývá představený teoretický rámec napasovat na řecký případ. V prvé řadě je potřeba odmítnout tezi, že Řecko se nachází v situaci, za kterou si může samo, neboť falšovalo statistiky. To je sice zcela jistě špatné, nicméně to není hlavní příčinou řecké situace. Spíše ji jen zhoršilo.

Hlavní příčina je v samotném nastavení eurozóny. Ta je v současnosti nastavena tak, že konkurenceschopné země získávají (Německo) a ty nekonkurenceschopné (Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie) naopak ztrácí, tedy se zadlužují. Kdyby každá ze zemí měla svou měnu, rozdíl v konkurenceschopnosti by se automaticky vyrovnal pomocí změny kurzů.

Řecká měna by pod tíhou dovozů oslabila. Zahraniční zboží a služby by pro Řeky zdražily (pokles dovozu) a naopak řecké zboží a služby by pro cizince zlevnily (nárůst vývozu). Nerovnováhy by se vyrovnaly a my bychom dnes s napětím nečekali, zda Řecko bude či nebude schopno splatit příští splátku. Fakt, že si Řekové žili nad poměry, nemůže být přičítán Řekům na vrub. Kdyby měli vlastní měnu, tak by po období žití si nad poměry přišlo období utahování opasků, zcela automaticky s tím jak by jejich měna oslabila a dovozy tím pádem podražily.

Pokud se tedy ptáme, zda měl či má být řecký dluh odpuštěn, je nutné si uvědomit následující věci: a) Řekové do eurozóny vstoupili dobrovolně, b) Řekové byli do eurozóny přijati dobrovolně, k obojí se hodí dodat "ačkoli v ní neměli co pohledávat". Tím ale výčet nekončí: c) eurozóna byla nastavena špatně, jak bylo zmíněno výše, neboť mohla fungovat jen za určitých předpokladů – tzv. maastrichtských kritérií.

Jejich problém je, že je možné je dodržovat jen pokud má stát malý deficit, nejlépe však přebytek obchodní bilance. Toto ale pochopitelně nemůže platit ve skupině 15 ale ani 20 či 28 států s různými ekonomikami, které jsou různě konkurenceschopné. A tím se dostáváme k d) Řecko, ale i např. Francie porušovaly tyto kritéria, a co hůř, e) státy, které tyto kritéria dodržovaly (např. Irsko, či Španělsko – měli v době vypuknutí krize dluh kolem 30 procent HDP) nakonec skončily s dluhy na úrovni ostatních států (tj. blíže 100 procent HDP).

Odpustit dluh nepomůže

Kdo tedy udělal chybu a měl by nést odpovědnost za to, v jaké situaci se Řecko nachází? Řecko chybovalo, když souhlasilo se vstupem a poté porušovalo pravidla (v tom druhém víceméně nemělo na výběr). Ostatní státy a Evropská unie jako celek chybovaly, když Řecku vstup do eurozóny umožnily a když bylo tolerováno porušování pravidel ostatními státy. Největší chybou ovšem bylo prosazení a zavedení eura jako projektu, který stál na špatných ekonomických teoriích (optimal currency area), nepochopení povahy a reálného fungování peněz, a byl veskrze politickým, nikoli ekonomickým projektem.

Výsledkem je Řecko, které je v hrůzostrašné situaci (viz vítězství extrémní levice v posledních volbách). V této situaci se Řecko ocitlo jen částečně vlastní vinou, ale břemeno této situace je nuceno nést samo. Jaké je tedy řešení? Odpuštění dluhů samo o sobě nepomůže. Jednou už bylo 50 procent dluhu drženého bankami "odpuštěno", situace se ale nezlepšila. Jak je z výše popsaného jasné, problémem není dluh jako takový, ale nastavení eurozóny, které jej neumožňuje snadno řešit.

Jako řešení proto vidím masivní redukci řeckého dluhu. Tato redukce by ale nutně musela být doprovázena opatřeními, která by zajistila, že se řecká obchodní bilance dostane do přebytku. Jednou z možností je obnovení drachmy. Jinou možností je tuto nutnost obejít zavedením evropského rozpočtu, který by fungoval jako transfer prostředků z konkurenceschopných oblastí do těch nekonkurenceschopných, jak to nyní funguje vnitrostátně např. na federální úrovni v USA. Redukce dluhu a přebytková obchodní bilance jsou dvě podmínky, které musí být naplněny, má-li se řecká krize vyřešit.

V současné době lze s trochou nadsázky říct, že Řecko je de facto kolonií Evropské unie. Ta vytvořila systém, který byl pro Řecko nevhodný, to do něj přesto dobrovolně vstoupilo a bylo dobrovolně přijato. Důsledkem řecké přítomnosti v tomto systému je, že jeho dluh je nyní užíván jako  politický nástroj proti Řecku.

Jaký je tedy závěr? Rozhodně netvrdím, že Řecko bylo do eurozóny vlákáno proto, aby mohlo být následně manipulováno skrze dluh tj. aby mu bylo diktováno, jakou politiku má přijímat. Nic to ale nemění na výsledku, který je právě takový: Řecký dluh je využíván jako páka proti němu k prosazování nesmyslných politik.

Jakub Peša pro Ekonomický deník

Dluhopisoví medvědi řádí dál. Co na to ostatní trhy?

Řecko sice údajně podalo platební příkazy na zaplacení splátky MMF (750 milionu euro), avšak jinak se tato Achillova pata eurozóny ani trochu nezhojila. 

Další klíčová schůzka ministrů financí v Bruselu tedy nepřinesla vůbec nic, tedy snad kromě poměrně překvapivého výroku německého ministra financí Wolfganga Schäubleho o tom, že by to byl vcelku dobrý nápad, zeptat se řeckých voličů v referendu, co vlastně chtějí. Tedy zda nižší starobní důchody a méně státních úředníků nebo státní bankrot s jízdenkou mimo eurozónu?

O to tady totiž konkrétně jde. Mimo to však také bohužel z MMF a bruselských úředníků vylézá, že Řekové budou potřebovat dalších 30 až 50 miliard eur, neboť jejich rozpočet je po čtyřech měsících hospodaření v katastrofálním stavu.

Globálně vzato nám tedy týden nezačal příliš dobře a proto je s podivem, že po krátké pauze, způsobené americkými statistikami z trhu práce, se znovu rozjel výprodej bezpečných aktiv – tedy vládních dluhopisů. Fakt, že se úrokové sazby tlačily výše i včera je přitom o to podivnější, že rizikovým aktivům jako akciím či komoditám (včetně ropy) se spíše nedařilo.

Jeden z argumentů, který začínají dnes dluhopisoví medvědi vytahovat a vysvětlovat současný výprodej, je pak ten, že se z dlouhodobých bezpečných dluhopisů jako například těch amerických a německých v minulých letech hojnosti zcela vytratila riziková prémie (term-premium). Ta se přitom do těchto aktiv, s tím jak inflace dosáhla dna, nyní vrací a výsledkem je, že výnosy (do splatnosti) rostou.

No uvidíme, jak se nakonec vše vyvine, neboť ex post výše uvedená teorie vypadá logicky a konzistentně, avšak sama o sobě stojí na heroických předpokladech: za prvé víme, že globální inflace se odrazila ode dna a za druhé umíme měřit "rizikovou prémii" v dluhopisech s delší splatností.

Na druhou stranu, pokud výše uvedený argument byl opravdu platný a v důsledku něho by se dlouhodobé úrokové sazby bezrizikových dluhopisů usadily výše, pak to nebude povzbudivá zpráva ani pro další třídy finančních aktiv.

vice-parlamentni-listy

Tagy: Řecko zahraničí Evropská unie evropská ekonomika řecký dluh

Zdroje: Ekonomický deník