Heil Konvička: Raný fašismus v časech okurkové sezóny

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Ondřej Fér

Nemáte v poslední době pocit, že se Česko proměnilo v bitevní pole sluníčkářů a islamofobů? Obvinění z fašizování společnosti létají nalevo, napravo. Jenže jestli někdo skutečně fašizuje společnost, pak jsou to lidé, kteří se snaží nahradit zastupitelskou demokracii komunitním společenstvím a dalšími atributy údajné "demokracie 2.0".  

Není strach z islámu zrovna v Česku, kde žije jen hrstka muslimů, extrémní a nesmyslný?

Není strach z islámu zrovna v Česku, kde žije jen hrstka muslimů, extrémní a nesmyslný?,zdroj: Marek Podhora / MAFRA / Profimedia

Nejchytřejší na světě je Google. Když do jeho vyhledávání zadáte "Česko se fašizuje", vyplivne přes třicet tisíc zpráv na toto téma.

Udělejme si stručnou rešerši: Česko se fašizuje kvůli Nečasově vládě (nějaký funkcionář KSČM). Česká střední třída se fašizuje (Václav Bělohradský, instantní myslitel). Česko se fašizuje (Jiří Hrebenar, internetová postavička, majitel hesla na domácí Exotopedii). Česko se fašizuje a Miroslava Němcová je blbá (Jiří Vyvadil, přítel Vladimira Putina). Vysílání České televize je důkazem fašizace české společnosti (Jan Čulík, internetová postavička, majitel hesla na Exotopedii, ale i Wikipedii).

Vznikl dokonce pozoruhodný slovní patvar "fašistoidní", což je existence kohokoliv, kdo dnes a denně nebojuje proti rozmáhajícímu se hnědnutí české společnosti a denně na Facebooku neolajkuje aspoň jeden status označený hashtagem #přijímám (myšleno uprchlíky).

O fašismu a o tom, že se česká společnost fašizuje, se toho poslední dobou píše tolik, až mě vždycky dokáže překvapit, že se ulicemi nehrnou davy v těžkých botách s písní od Daniela Landy na rtech a skandováním "Heil Konvička". 

Celé to vyvolává dojem, že se kolem nás odehrává nějaký neustálý a zásadní střet, ve kterém je nutné se postavit na jednu či druhou stranu a to bezvýhradně.

Na jedné straně stojí nepříliš početná skupina deprivantů, kterým se tak či tak hroutí jejich existence a kteří jsou ve své existenci méně úspěšní, než by si přáli být. Tomiu Okamurovi jeho vlastní podržtaškové ukradli hnutí Úsvit. Na přednášky docenta Konvičky chodilo málo studentů.

Řečeno s nadsázkou, nicméně hlasatelé extrémních a revolučních myšlenek byli vždycky jenom deklasovaní duševní maloměšťáci.

Na straně druhé stojí zhruba stejně nepočetná skupina obdobných deprivantů, kteří si ovšem svou existenci budují na vzdoru proti těm prvním a pokud by o tento raison d'etre přišli, jejich bytí by se propadlo do ukřivděné bezvýznamnosti naplněné pocitem, že je společnost odmítá.

Obě skupiny mají jedno společné: Za svým vlastním neuspokojivým postavením vidí jakékoli okolní vlivy, nejlépe pak spiknutí, jen stopu svého vlastního konání nikoliv.

Známá postavička ze suterénu společenského života Adam B. Bartoš dokáže se svými seznamy pravdoláskařů spíš pobavit než vyděsit či rozzlobit. Na druhé straně stojící spolky jako Hate Free Culture svým agresivním aktivismem dokážou rozzlobit a popudit prosti sobě daleko větší počet lidí.

Pro ně je totiž fašista nebo aspoň fašistoid každý, kdo co nejhlasitěji nekřičí s nimi. Aktivistům tohoto druhu prostě nestačí třeba tichý souhlas nebo decentní přitakání - trvají na tom, aby přihlášení se k jednomu extrémnímu postoji (a jejich postoj je vskutku extrémní) bylo co nejviditelnější. Zastrašují zveličováním svého množství úplně stejně jako skupinka matlalů, kteří byli tuhle k vidění na Václavském náměstí se šibenicemi.

Mezi těmito dvěma krajními póly se nachází většinová krajina, čítající (až na zhruba deset patnáct tisíc lidí) v podstatě celou českou populaci. Někteří lidé se přiklánějí spíš k Bartošovi, Okamurovi a Konvičkovi, někteří spíš k toleranci, ke které trapně neobratným způsobem zve Hate Free Culture.

Až na výjimky si lze jen těžko představit, že by první hromadně vyrazili do ulic a po vzoru SA zterorizovali společnost až k souhlasu. Konvička, Okamura ani Bartoš nemají sebemenší potenciál k tomu stát se nějakými vůdci s velkým V. V řadách Hate Free Culture taky není žádný strhující Dimitrov.

Obě krajní polohy jsou, když se na ně podíváme s odstupem, především směšné a trapné a člověk se za ně tak nějak stydí.

A tak tvrzení, že se Česko fašizuje, není pravdivé. Samo od sebe se nic neděje. Fašizace není popisem skutečné situace, ale zavádějící nálepka z pomezí politického marketingu a neziskového lobbingu. A navíc sám pojem fašizování je strašně zavádějící.

Vychází totiž ze sovětského označení pro nacisty. Za fašisty sověti označovali nacisty prostě proto, že nacionální socialismus byl taky jen socialismus a jediné, co od sebe dělilo Německo a Sovětský svaz, bylo - jak známo - Polsko.

Česko se nefašizuje, ale snaha prosadit krajní názory a krajní řešení na úkor obyčejné slušné a poctivé každodenní práce je patrná. A jediné, čím se dá zabránit tomu, aby v Česku převládla jednoduchá a extrémní, ničivá řešení, je zachovat si poctivost a slušnost i tváří tvář lidem, kteří tvrdí, že kdo nekřičí s nimi, je fašista nebo sluníčkář.

Autor je šéfredaktor Ekonomického deníku

Tagy: Česko domácí migrace extremismus společnost a veřejné mínění uprchlická krize

Zdroje: Vlastní