Nesmyslné a zkázonosné volání Západu po konci Bašára Asada

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Aleš Smutný

"Asad musí odstoupit. Svoboda pro Sýrii přijde teprve ve chvíli, kdy odejde Asad. Řezník z Damašku nesmí dále vládnout." Západ si kolem syrského prezidenta Bašára al-Asada, původním povoláním oftalmologa, vymaloval příběh, který nejprve začal prodávat médiím ve snaze vytvořit jasný obraz nepřítele, proti němuž je třeba podpořit ozbrojené povstání a následně mu sám uvěřil. Vytvořil si, společně se syrskými exilovými disidenty, obrázek tyrana, který jako by vypadl z hollywoodského filmu. Obrázek absolutistického vládce, který osobně dohlíží na mučení politických vězňů a jehož odchodem povstanou bázlivé masy jinak liberálních Syřanů, začnou halasně slavit nově nabytou svobodu a zvolí si opravdu demokratickou, prozápadní vládu.

Syrský Sinžár po osvobození od Islámského státu

Syrský Sinžár po osvobození od Islámského státu,zdroj: Profimedia.cz

Jenže Asad není skutečným problémem Západu. Muž, který nechtěl být vrcholovým politikem, ale kvůli smrti staršího bratra Básila musel nastoupit do prezidentského úřadu, není sám o sobě tak důležitý. Mnohem důležitější je celý syrský režim jako takový - mnohem větší, chytřejší a nebezpečnější stvoření, než je smyšlená karikatura krvavého diktátora.

Ať už si to politici volající po Asadově odstoupení uvědomují či ne, odstranění jednoho oftalmologa, i když nese neoddiskutovatelnou vinu na zločinech režimu, absolutně nic neřeší. Pokud hovoříme jen a pouze o odstranění Asada, mluvíme zároveň o odstranění pouhého symbolu, po němž nastoupí ještě víc nepřijatelné alternativy.

Na jednom muži nezáleží

Je třeba si uvědomit, že Sýrii nevládne Asad, ale široká rodina Asadů a jejich vlivných přátel, a to už od dob Asadova otce Háfize. Právě Háfiz, který vládl tvrdou rukou strůjce vojenského převratu, navázal klíčové spojenectví s vlivnou a bohatou rodinou Machlúf. Během 30 let Háfizovy vlády ovládli Asadové a Machlúfové stranu Baas, všechny typy vojenských rozvědek, armádu i klíčové posty v obchodních kruzích.

Navíc na sebe dokázali navázat další mocné rodiny hlásící se k alavitské víře a vytvořili pevný mocenský blok. Vliv této kliky byl natolik velký, že když Bašár po svém nečekaném nástupu do prezidentského křesla začal se sérií liberálních reforem v roce 2000, syrskou veřejností oslavovaných jako Damašské jaro, rada generálů a poradců jeho otce v čele s jeho vlastním bratrem Máherem ho klepla přes prsty a z vlny liberálních změn se stalo malé šplouchnutí.

Současnému režimu v Sýrii velí hned několik mužů, z nichž prakticky každý má svého potenciálního nástupce v případě, že by se Bašárovi něco stalo. To jen prohlubuje sílu a efektivitu současného syrského vládního bloku.

Pokud hovoříme o odstranění Bašára Asada v souvislosti se změnou režimu, musíme mluvit i o odstranění celého mocenského komplexu, jinak se nic nezmění, nebo změní ještě k horšímu. Prvním v řadě nástupců na prezidentský úřad po Bašárovi je Máher Asad, Bašárův mladší bratr, který měl původně nastoupit už po Básilově smrti, ale nakonec byla tato alternativa zavržena, protože byl příliš mladý.

Máher by mnohem více vyhovoval hollywoodským scenáristům píšícím prosté pohádky o povaze režimu. Máher je v jádru tvrdý a nesmiřitelný voják, který má problémy se sebeovládáním. Při hádce údajně postřelil vlastního švagra Assifa Šaukata a nebojí se efektivních a brutálních řešení krizových situací. I přes prchlivou povahu jde o zkušeného velitele, který má bojové zkušenosti, věrnou Republikánskou gardu, jíž velí, a elitní 4. tankovou divizi, která slouží jako páteř ozbrojených sil režimu.

Povstalecké jednotky Máhera nenávidí a zároveň se ho bojí pro jeho ochotu nebrat ohledy na cokoliv a kohokoliv. Máher je ve svých osmačtyřiceti letech druhým nejmocnějším mužem Sýrie a leckdo poukazuje na to, že nebýt jeho dobrých vztahů s Bašárem, neměl by problém fakticky převzít moc. Díky své úspěšné vojenské kariéře má za sebou nejen klíčový důstojnický sbor, ale i řadové vojáky, kteří ho vnímají jako symbol odporu proti islamistům, rebelům i Západu, který je vyzbrojil. Jeho pozice v rámci strany Baas mu navíc vložila do rukou silnou politickou moc.

Právě on byl hlavní osobou, která přiměla Bašára k zastavení reforem Damašského jara. Navíc, ačkoliv je náchylný k výbuchům vzteku, Máher je inteligentní, schopný politik i polní velitel. Jako prezident by byl ale příliš nevyzpytatelný a nekontrolovatelný.

Ke klíčovým mužům režimu patří také Rami Machlúf, nejbohatší muž Sýrie a faktický vůdce vlivné rodiny Machlúf. Jeho finanční impérium se po Bašárově nástupu rozrostlo do nevídaných rozměrů. V řadě sfér mají jeho podniky monopolní postavení a on sám má silný vliv na investice zahraničních firem v Sýrii, přičemž zakázky velmi často přihrává svým známým či rodinným členům.

I v případě kolapsu syrské státní pokladny představuje Machlúfovo impérium páteř syrské ekonomiky a celá obchodní síť, jakkoliv trpí nepotismem, visí na kapitálu Machlúfů. Ačkoliv je Rami de facto jen obchodník mimo politické kruhy, jde o silného zákulisního hráče s mnohaletými zkušenostmi v mezinárodním obchodu.

S mocným Íránem na věčné časy

Loni navíc syrský režim provedl zásadní změny v organizaci a přestál vnitřní nesváry. Skupina kolem bratrů Asadových dlouhodobě intenzivně posiluje vztahy s Íránem, který patří mezi jejich největší spojence a jehož vojáci působí na syrském území v boji proti nepřátelským jednotkám. Časem se to znelíbilo staré gardě v čele s šéfem největší tajné služby, Alí Mamlúkem, který prý plánoval převrat, jehož výsledkem by bylo dosazení Rifáta al-Asada, Bašárova strýce, který je v exilu ve Francii.

Společně s ním na převratu pracoval další čelný představitel generace sedmdesátníků a šéf jedné z tajných služeb Rustum Ghazáleh. Zatímco Ghazáleh skončil mrtvý po bizarní hádce s generálem Ráfiqem Šahadahem (což ho stálo kariéru), Mamlúk jen přišel o post a je v domácím vězení.

Asadova skupina tak ještě víc upevnila své vztahy s Íránem, kterým důstojníci sloužící s jeho otcem odporovali, a ustála tak největší nebezpečí, které režimu hrozilo – rozpad zevnitř. Zároveň režim ukázal, že kdokoliv je nahraditelný a jeho moc neleží na ramenou úzké skupinky starých generálů.

Syrský režim je mnohem silnější než jsou jednotlivci. Většina jeho členů je příbuzensky navázána na rozsáhlý klan Asadů, Machlúfú a částečně i Šalíšů, kteří se k moci dostali díky sňatku s Bašárovou tetou. Když k tomu připočteme věrné následovníky současné aktivní generace čtyřicátníků jako je Máher Asad a Rami Machlúf, hovoříme ne o jednom démonickém oftalmologovi, ale velké mocenské struktuře, která sahá do několika divizí tajných služeb, ovládá klíčové kruhy armády, má pod palcem syrskou ekonomiku včetně soukromého sektoru a může se opřít o vojenskou i ekonomickou expertízu Íránu.

Co tedy západní politici a vokální syrští exulanti myslí tím, že Bašár Asad musí odejít?

Pokud mají na mysli jen jeho osobu, pak jde o řešení, které nic nezmění. Bašár jistě najde pohodlné místo v ruském exilu a při výjimečně vstřícném jednání se Západem třeba i ve svém milovaném Londýně. Jenže tím se nijak nevyřeší problém s tvrdým syrským režimem, který byl občanskou válkou se Svobodnou syrskou armádou, s islamistickou Frontou Džabhat an-Nusrá napojenou na al-Káidu, dalšími islamistickými skupinami, které do Sýrie přesídlily, a nejnověji i válkou s Islámským státem, transformován do stavu nekompromisní brutality, která nehledí na vedlejší civilní ztráty. Režim přetrvá a ztrátu Bašára bude vnímat maximálně jako formální ústupek.

Přijatelná alternativa neexistuje

Druhou variantou je, že (nejen) západní politici hovoří o odstranění celého režimu. Pak ovšem mluvíme o likvidaci po několik desetiletí budovaného mocenského systému, který se nevzdá bez boje. Tím spíš, že nejde jen o skupinu elitních politiků a mocenských figur, ale širokou síť, která prorůstá celou syrskou společností – ostatně i nyní najdete v Sýrii nemálo řadových občanů, kteří řeknou, že je lepší vláda strany Baas a rodiny Asadů než jiné alternativy.

Od exulantů, i v České republice, si můžete poslechnout fantazírování o tom, jak se vláda dohodne na předání moci s liberální opozicí. Jenže ta už fakticky v Sýrii nefunguje. Ano, skupina Národní koalice sil revoluce a syrské opozice se staví do role zástupců demokratické opozice, ale podobně jako v případě Iráku před pádem Saddáma jde o jedince odříznuté od reality a především moci.

Svobodná syrská armáda (FSA), která před lety představovala ozbrojený symbol "liberální opozice" (tedy kohokoliv, kdo se okamžitě nehlásil k al-Káidě), je v troskách. Asadova armáda už nyní vede boje hlavně s frontou an-Nusrá a dalšími islamistickými odštěpenými skupinkami a s rebely z FSA se střetává jen výjimečně. FSA se definitivně vyčerpala nejen bojem se syrskou armádou, ale především s islamisty, kteří ji logicky nebrali jako spojence, ale jako konkurenty.

Neobratná a hloupě provedená pomoc ze strany USA a Velké Británie jejím bojovníkům ukázala, že slibům nejde věřit a nakonec prostě FSA došly lidské zdroje a přežívá jen v podobě několika malých, mocensky nevýznamných ohnisek odporu. Navíc se část jejich bojovníků přidala k frontě an-Nusrá a dalším džihádistickým skupinám, severní křídlo se pak z větší části spojilo s kurdskými Lidovými obrannými jednotkami (YPG).

Jednat se syrskou armádou tak prakticky není komu. Liberální opozice v exilu nedisponuje v Sýrii žádnou politickou silou. Národní koalice ztrácí jednoho člena za druhým, naposledy zástupce kurdských skupin ze severu Sýrie a je kritizována za to, že je jen loutkou v rukách Turecka a Kataru. Pokud by skutečně měla syrská vláda jednat o reformě státu s faktickými držiteli moci v Sýrii, musela by usednout k jednacímu stolu s islamisty z an-Nusrá, Islámským státem a představiteli kurdských skupin.

Liberální opozice se v Sýrii drží v rámci posledních kapek odporu FSA, většina civilistů se vyděšeně klepe v krytech a modlí se, aby byl konečně konec, ať už bude u vlády kdokoliv, hlavně když to nebude Islámský stát a skončí válka.

Neopakujme stejnou chybu potřetí

Úplně nejhorší možný scénář je takový, že by se sny exulantů a méně prozíravých západních politiků splnily. Pokud by se nějakým způsobem podařilo zlikvidovat celý syrský režim, stáli bychom tváří v tvář katastrofě.

V první řadě by okamžitě nastal ozbrojený odpor alavitů, kteří se budou bát perzekuce ze strany džihádistických sunnitů v Sýrii. Snadno si jde představit ozbrojené komunity alavitů, vedené důstojníky pravidelné armády, protože alavité do armádních kruhů prorůstali několik dekád, jak vedou občanskou válku proti mstícím se sunnitům, k čemuž by se přidala opravdová sektářská válka.

Především by ale pád režimu otevřel mocenské vakuum, které fakticky nemá kdo zaplnit. Liberální opozice nemá kapacity na to, aby stát udržela pohromadě a Frontě an-Nusrá snad nikdo moc předávat nechce, protože by hrozilo vytvoření druhého Islámského státu.

Pro příklad, jak by takové "převzetí moci syrským lidem" (po němž volal Barack Obama i Hillary Clinton) vypadalo, nemusíme chodit daleko. Irák není ani po více než dekádě strašlivých krveprolití stabilní. Pro Sýrii by ale platil jiný model. V Libyi se Západu podařilo odstranit diktátora Muammara Kaddáfího i s jeho režimem (který se ani zdaleka neblíží moci a významu Asadů) a následně ji ponechat "demokratickému vývoji".

Země je nyní rozervána válkou, stabilní vláda fakticky neexistuje, kusy státu si pro sebe urvali nejrůznější "warlordi" a islamistické skupiny a následně se ozbrojený konflikt přelil do sousedního Mali. Během roku jsme vytvořili z Libye nefunkční, zhroucený stát, černou díru chaosu uprostřed severní Afriky, která negativně ovlivňuje i sousední země.

Čas na tvrdý pragmatismus

Nikdo nepopírá zločiny syrského režimu a bylo by nesmyslné popírat odpovědnost Bašára Asada za to, co se děje v zemi pod jeho vládou. Syrské tajné služby už před občanskou válkou prosluly jako nekompromisní nástroj potlačování disentu a syrská armáda přistoupila k nejzazším opatřením v rámci války vedené v obydlené městské zástavbě – nebojí se bombardovat oblasti s výskytem nepřátel bez ohledu na to, zda tam jsou nevinní civilisté nebo ne.

Bohužel ale momentálně neexistují smysluplné alternativy k současné vládě. Můžeme poslouchat pohádky o tom, jak odstoupení Bašára něco vyřeší, ale fakticky před sebou máme ze všech možností tu nejméně špatnou. Radikální změny v čele režimu povedou jen zhorší stávající situaci. Už nyní je mír a restaurace Sýrie v nedohlednu. S dalšími zásadními převraty prodlužujeme agónii celého ztýraného státu o desítky let utrpení.

Pro tento příběh prostě momentálně neexistuje konec jako z pohádky.

Tagy: Sýrie zahraničí konflikt v Sýrii geopolitika občanská válka v Sýrii

Zdroje: Vlastní