„Napadená rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávná a nezákonná, neboť jednak nerespektují základní principy demokratické společnosti (garantující mj. právo jednotlivce na svobodu projevu a shromažďování) a jednak byla učiněna v rozporu i s tehdy účinným trestním zákonem,“ stojí v rozsudku NS.

Soud se zabýval konkrétně stížnostmi podanými ve prospěch Martina Maryšky a Miloše Turka. Rozhodnutí však má stejný efekt pro 12 dalších mužů, kteří byli taktéž odsouzeni a jejichž jména zahrnuje druhá Blažkova stížnost. Osm z nich už podle rozsudku nežije.

„S rehabilitací je svázáno přiměřené hmotné odškodnění. Logickým krokem bude obrátit se na ministerstvo spravedlnosti s žádostí o odškodnění,“ řekl ČTK advokát Lubomír Müller, který zastupoval Maryšku a Turka. Doplnil, že na mladé muže lze jistě různými způsoby výchovně působit, ale je naprosto nepřípustné a nezákonné, aby je policie honila po ulicích a násilně stříhala.

Demonstrace směřovala proti akci Veřejné bezpečnosti (VB) „Vlasatci“, provedené údajně na pokyn hygienika ministerstva vnitra v srpnu 1966. Příslušníci VB tehdy pochytali a násilně ostříhali desítky mladých dlouhovlasých mužů. Zářijového shromáždění se podle dobového tisku účastnilo asi 130 lidí, vykřikovali hesla jako „Pryč s holiči“ a „Vraťte nám naše vlasy“. Maryška podle dobového rozsudku demonstrující navedl, aby začali v zástupu pochodovat.

Veřejná bezpečnost demonstraci násilně rozehnala. V následném procesu u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo odsouzeno 14 mladíků. Padlo sedm nepodmíněných trestů v rozmezí od čtyř do 16 měsíců, dále pak podmíněné tresty. Podle NS nešlo ze strany demonstrujících o kriminální čin, ale o demonstraci legitimního odporu proti tehdejšímu komunistickému režimu a jeho totalitním praktikám porušujícím obecně uznávaná a mezinárodně chráněná základní lidská práva a svobody.

„Jednání obviněných, za které byli následně odsouzeni, bylo zjevnou reakcí na předchozí nezákonné jednání bezpečnostních složek státu při tzv. akci Vlasatci, která proběhla na území hlavního města ve dnech 19. až 21. srpna 1966,“ uvedl NS. Dobovou obžalobu označil za tendenční a účelovou.

Někteří účastníci byli jen zadrženi či posláni do vazby, ale nebyli nakonec odsouzeni. I oni mají podle Müllera šanci na odškodnění.

Blažek ve stížnosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je v rehabilitačních případech podstatné posoudit to, za jaké jednání byl člověk skutečně postihován, a nikoliv jen právní kvalifikaci, kterou tomuto počínání přisoudil totalitní režim. „V tehdejším režimu bylo zcela běžné, že jednání, které bylo realizací svobody projevu, bylo postihováno jako běžný kriminální čin, přičemž cílem bylo jednak zakrýt určitou kontroverznost takového postihu, jednak snížit vážnost účastníků protestů ve společnosti,“ konstatoval Blažek.