Když Kateřina II. Veliká (1729-1796) nastoupila v roce 1762 na trůn poté, co z něj převratem svrhla svého manžela Petra III., bylo Rusko z evropského pohledu jakousi zemí někde daleko na východě. Když carevna v roce 1796 umírala, byla z Ruska velmoc s ambicemi zasahovat do dějin Evropy podle vlastních zájmů a představ.

O takovou prestiž usilovalo Rusko už od dob Ivana Hrozného (1530-1584), který dobyl Kazaňský a Astrachaňský chanát a připojil je k říši. Za vlády Kateřiny pak byl po vítězství nad Osmanskou říší v rusko-turecké válce rozdrcen Krymský chanát (historický státní útvar krymských Tatarů) a Rusko kolonizovalo území podél Černého a Azovského moře zahrnující střední a východní část Ukrajiny, známé jako Nové Rusko. V roce 1783 byl založen Sevastopol jako jihoruská námořní pevnost a společně s územními zisky z trojího dělení Polska posunula Kateřina II. evropské hranice carské říše jako žádný jiný panovník před ní ani po ní.

Potěmkin chtěl udělat z jihu Ruska ráj na zemi

Maršál, carevnin rádce, spoluvládce a milenec Grigorij Potěmkin dosáhl největšího úspěchu své kariéry, když chtěl z nově připojených, téměř liduprázdných oblastí na jihu Ruska učinit „kvetoucí ráj“. V březnu 1774 jej carevna jmenovala generálním gubernátorem Nového Ruska. Gubernie byla později přejmenována na Jekatěrinoslavskou a byl k ní připojen i dnešní Krym (Taurida).

Potěmkin, který byl přímo zosobněním politiky ruské rozpínavosti, dostal od carevny rozsáhlé pravomoci. Budoval města, průmysl, loďstvo a silnice, a dokonce chtěl ve svém hlavním městě Jekatěrinoslavi, které bylo postaveno ve stepi, vybudovat akademii a obrovskou katedrálu. Z celé Evropy byli zváni cizí kolonisté, aby zdejší oblast osídlili. Během patnácti let udělal Potěmkin z tohoto území kvetoucí koloniální říši.

Carevnin spoluvládce, rádce a milenec Grigorij Potěmkin | zdroj: Profimedia

V roce 1764 byl poražen a zrušen autonomní hetmanát záporožských kozáků, čímž Potěmkin de facto realizoval to, co pro carské Rusko právně platilo od takzvané Perejaslavské dohody z roku 1654, jež poděl Dněpru rozdělila Ukrajinu mezi Polsko a Rusko. Carové a následně i sovětští vůdci to interpretovali jako sjednocení ukrajinského lidu s ruským lidem v jednom státě. Z Nového Ruska (Novoruska) se stalo Malorusko a následovala rusifikace tamní kultury.

Skutečnost, že se přesto nepodařilo zabránit vzniku Ukrajinské lidové republiky v listopadu 1917 (trvala až do obsazení Rudou armádou v únoru 1919), vypovídá o národním sebevědomí, které se na Ukrajině mezitím vytvořilo. To v jistém smyslu respektovali i bolševici, kteří po svém vítězství začlenili zemi do Sovětského svazu jako Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku.

Putinovo „napravování historických chyb“

V roce 1954 u příležitosti 300. výročí Perejaslavské dohody a sjednocení Ruska a záporožského hetmanátu začlenil sovětský vůdce Nikita Chruščov Krym do Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Ještě v dubnu 2014 to ruský prezident Vladimir Putin označil za historickou chybu, kterou následně podle svých představ „napravil“.

Pokud tedy dnes Putin prohlašuje Ukrajinu za své území a prezentuje se jako ochránce tamních obyvatel, brousí si po vzoru Kateřiny II. Veliké zuby na někdejší „Nové Rusko“ (tento výraz se mimochodem znovu použil pro navrženou konfederaci samozvaných separatistických oblastí Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky, jejichž nezávislost Putin uznal před invazí na Ukrajinu).

Kateřina II. Veliká se zasloužila o rozšíření vlivu carské říše, zisk rozsáhlého území, nových zdrojů, slávy a velmocenského postavení. Její expanzi ovšem padly za oběť po staletí existující historické státní útvary.