První byla, když jsem se v roce 2013 sám dostal do exekuce kvůli tomu, že jsem deset let předtím nezaplatil za cestu ve vlaku. Pokutu jsem sice uhradil, ale už ne soudní poplatky, které jsem v tom šroubovaně psaném odůvodnění, v němž mi sdělovali ukončení soudního řízení pro zaplacení dluhu, neviděl. A vynořilo se to typicky až po deseti letech, kdy patřičně narostly různé poplatky a především výdaje na exekutora.

Opravdu – za celých těch deset let jsem neobdržel jedinou upomínku! Druhý případ je z roku 2016, kdy mi zemřel otec. Vydal jsem se tedy do města, kde v posledních letech žil a zemřel, a tam se mne ujal jeho kamarád s tím, že zná paní na tamním sociálním úřadě, a ta že mi poradí, jak dál.

• S čím měla radit?

Řekla mi, že otce znala a ví, že měl velké dluhy. Ona sama mi pak radila, abych ho nedával pohřbít, protože ze zkušenosti ví, že to lze považovat za přihlášení se k závazkům zemřelého.

• Co vám tedy sociální pracovnice poradila?

Řekla mi, že mého otce náhodou znala a měla ráda, a byla by nerada, abych se dostal do stejných problémů jako on. Nabádala mne proto, abych pohřeb nevypravoval, nechal u nich úmrtní list, a oni s tím, že se úmrtní list na úřad "nějak dostal", pohřeb vypraví sami.

• Jak se vůbec váš otec dostal do exekuce?

Byl lékař, člověk zvyklý dělat odbornou práci, ale nebyl podnikatel a s ekonomikou si moc nerozuměl. Ve chvíli, kdy byli po revoluci zrušeni obvodní lékaři – zaměstnanci, byl přinucen otevřít si vlastní praxi, zadlužil se a už se z toho nedostal. Lepil to tak, že si bral různé půjčky, snažil se splácet, ale nikdy se mu to nepodařilo. Výše dluhu samotného dnes také není tak důležitá, podstatné je to, že poplatek za exekutora se vyšplhá na mnohonásobek konečné dlužné částky, do níž jsou započítány všechny ostatní poplatky a úroky.

A tak kolem toho zemřelého dlužníka číhají právníci a exekutoři, kdo ten dluh převezme. Syn, dcera, manželka, bývalá manželka, anebo i spolubydlící, který s dlužníkem bydlel ve společné domácnosti… Exekuce dnes můžou dopadnout i na mentálně postižené. Sám jsem jako sociální pracovník se svými klienty několik takových kauz řešil. Může to dopadnout i na novorozeňata a nezletilé děti. A už několikrát se stalo, že se exekuce dlouhá léta těžce zbavoval člověk, který měl s dlužníkem jen společné jméno.

• Ale právní spojitost mezi vypravením pohřbu a převzetím dědictví včetně dluhů přece žádná není…

Bylo mi řečeno, že právníci věřitelů jsou šikovní a jsou schopni tu spojitost najít. Samotný akt pohřbu sice nic nezakládá, ale akt zaplacení pohřbu už může… Většinou se to řeší tak, že když chcete svého blízkého pohřbít důstojně, najdete si nějakého kamaráda, co s tím nemá nic společného, nemá žádný nárok na dědictví, a ten pohřeb vypraví.

Když jsem později příběh s ne-pohřbem svého otce zveřejnil, ozval se mi spisovatel Jaromír Typlt, že on sám byl v jednom případě právě takovýmto kamarádem, který umožnil pozůstalým jejich zemřelého důstojně pohřbít. Já v tu chvíli ale nikoho takového po ruce neměl. Ocitl jsem se vyjukaně uprostřed pracovního týdne ve městě na druhém konci republiky, kde jsem kromě otce skoro nikoho neznal, s tím, že se rozmyslet mohu, ale že za každý další den na prosektuře se platí skladné mrtvoly – a mezitím na mě věřitelé můžou přijít.

• Ale zaplatit pohřeb a nepřevzít dědictví tedy možné je.

Jde to, ale na sociálním úřadě mi skutečně radili, ať to raději nedělám, že i za těchto okolností jsou exekutoři připraveni po tom jít. Otec měl dluh ve výši řádově stovek tisíc, to už není zanedbatelná částka. Když ji navýšíte o různé poplatky, především, jak už jsem říkal, za exekutorské služby, tak se jim aktivní hledání nového dlužníka vyplatí. Právníci mne dokonce zrazovali i od pozdějšího vyzvednutí urny, že i to lze spojit s dědictvím. Otcův popel tedy není v rodinném hrobě, nýbrž mezi ostatními sociálně pohřbenými.

Jsem pietní člověk, takže jsem se s tím dost trápil. Nakonec jsem alespoň nechal odsloužit zádušní mši, kam jsem sezval jeho známé. Další věc je, že jsem byl varován, abych se nevydával do otcova bytu, protože po tom právníci věřitelů jdou a pokud si zajistí svědectví sousedů, mají důkaz, že jsem převzal část dědictví. Tím pádem jsem musel oželet třeba i svoje osobní věci, které jsem si předtím u otce schoval, když jsem se stěhoval z většího bytu do menšího.

Sebevraždy kvůli exekuci

• Tyhle dvě osobní zkušenosti byly důvodem, proč jste se o problém exekucí v Česku začal zajímat hlouběji?

O tom, co dokáží exekuce, jsem jako sociální pracovník věděl od svých klientů, ale soustavně jsem se tématu začal věnovat, až když se dotkly mě osobně. První zajímavá věc byla, že mi v bance řekli, že vůbec nemůžu ke svým penězům, protože mám zablokovaný účet kvůli exekuci, a až když jsem si od kamaráda právníka přinesl text zákona a ukázal jim ho, nechali mě vybrat si zákonnou částku na živobytí. Úřednice z banky mi pak soukromě řekla, že to mlčení o zákoně mají nařízeno – jinak by to mohl chtít každý.

Když jsem pak jel osobně splatit svůj dluh za soudní poplatky z deset let zaplacené pokuty exekutorům (z Hradce Králové, kde bydlím, do Plzně), zažil jsem v exekutorské kanceláři druhé překvapení. Když jsem složil peníze, dali mi potvrzení a řekli mi, že teď mi budou nějakou dobu posílat obsílky, jako bych ty peníze poslal, a pak se mi to za pár týdnů odblokuje. Nebyli zjevně vůbec rádi, že jsem to řešil takto rychle, protože tak přišli o peníze, které bych musel platit, kdybych měl další prostoj.

• Jak jste to tedy namístě vyřešil?

Když  jsem jim sdělil, že bych rád, kdyby tu odblokaci udělali okamžitě a že mám v tašce diktafon a vše si nahrávám, hned to šlo. V čekárně jsem také vzal do ruky Komorní listy, což je oficiální časopis Exekutorské komory České republiky, a v nich jsem poprvé získal náhled do toho, jak to tady funguje. Otevřeně tam psali, že náš exekuční systém je v Evropě unikátní, protože tady máme soukromé exekutory. Vysvětlovali, že tu lidé nebyli zvyklí dluhy platit, ale to že se s přijetím zákona v roce 2001 konečně změnilo, a že je to ještě třeba zpřísňovat.

Zjistil jsem, že to, co se stalo mně, není vůbec izolovaný případ a začal jsem se tomu postupně více věnovat – a nevěřil jsem vlastním očím. V této zemi existuje exekuční emigrace, exekuční nezaměstnanost a černá zaměstnanost, protože člověk s exekucí na krku si smí legálně vydělat tak na jídlo a zbytek se mu strhne, což lidi v exekuci k legálnímu zaměstnání nijak nemotivuje. Existuje i exekuční bezdomovectví, exekuční rozvodovost ale i nerozvodovost, kdy manželé, kteří by se jinak už rozvedli zůstávají spolu, protože společně splácí exekuci, exekuční sebevražednost…

• Exekuční sebevražednost? K tomu máte nějaké bližší údaje, informace?

Oficiální čísla na to určitě nejsou, ale občas něco pronikne do tisku. Mně se tak trochu podařilo dostat na veřejnost příběh inženýra Jaroslava Janoty z Napajedel u Zlína, který si na začátku roku 2017 vzal život kvůli své kauze spojené s exekucí, kterou přitom vůbec nezavinil. Podle toho, co mi řekl jeho blízký přítel, šlo o to, že měl byt, který pronajímal člověku, který neplatil za služby a energie. Nasčítalo se to a přišla exekuce – ovšem ne na onoho nájemníka, ale na majitele bytu.

Jednoho dne se do bytu, kde pan Janota bydlel, začal někdo dobývat. On byl zrovna po noční směně, byl to bývalý profesionální voják, měl zbraň, a protože se cítil ohrožen, vystřelil. Prostřelil dveře. Nikomu se nic nestalo, ale pak přijela policie, zatkla ho a obvinila. Z tohohle případu jsem se zároveň dozvěděl o další české zvláštnosti, že exekutoři mohou přijít k vám do bytu exekvovat i bez asistence policie.

• Upřímně bych čekal, že člověk nejdříve dá najevo, že je doma, zakřičí třeba přes dveře, co se děje, ne že bude rovnou střílet…

Jak říkám, vycházím z vyprávění jeho přítele, který bydlel nedaleko něj a který Janotu vozil do práce. Navíc inženýr Janota sám vše poměrně střízlivě popsal na svém blogu, který měl na serveru iDnes. Tvrdil, že šlo o varovný výstřel. U soudu byl disciplinovaný, při vyšetřování spolupracoval a v mezičase i splácel dluh, který nezpůsobil. Soud mu ale nakonec napařil dvanáct let nepodmíněně za pokus o vraždu. Myslím, že to byl exemplární trest. Za ty roky, co jsou exekutoři schopni zabavit i kolébku pod dítětem, na ně přibylo fyzických útoků. Jaroslav Janota byl zvláštní typ, žil sám, a den předtím, než měl nastoupit trest, napsal svůj poslední vysvětlující blog a skočil ze sedmého patra paneláku.

• Ten případ si vybavuji, to bylo někdy počátkem loňského roku (2017).

Shodou okolností jsem si tohoto jeho posledního blogu všiml jen pár minut poté, co jej vydal. Obratem ho smazali s odůvodněním, že jde o součást vyšetřování sebevraždy, ale já a několik dalších lidí si stačilo pořídit screenshot. Přidal jsem svoje zkušenosti a dal to na Facebook. Mělo to asi dva tisíce sdílení a rozběhlo se to po republice a dostalo se to dále do médií. Měl jsem z toho pocit, že by tohle mohla být poslední kapka. Vzedmula se obrovská vlna nevole proti exekucím, které jsou v Evropě, ale i světově unikátní.

V mírně podobné formě je má jen Slovensko, ale jinak v Evropě ani v USA není jediný stát, který by to měl stejně. U nás jsou exekutoři soukromí, mohou exekvovat bez asistence policie, a jak říkám, náklady jsou schopni vyšroubovat třeba na sedmnáctinásobek dlužné částky. To je něco tak bezprecedentního, že jsem přesvědčen, že kdyby se toho nějaký politik cíleně ujal, tak by s tím vyhrál volby.

Exekuce se dnes týkají deseti procent národa, celková míra exekvovaných částek byla jen za rok 2016 kolem 350 miliard. To je největší porevoluční kšeft. Kam se hrabe privatizace OKD nebo Koženého fondy. Funguje to od roku 2001 a exekutoři to mají naprosto se zárukou, protože za nimi je zákon. Občas se podařilo exekutory, na jejichž největší excesy upozornila média, z tohoto kšeftu vymanévrovat. Se systémem jako takovým se ale nedělá nic. Naopak paní vedoucí exekutorů se občas ozve v tisku, že mají málo, že by se exekutorům měly zvednout platy.

• Teď se přece rýsuje možnost jednoduššího oddlužení.

Ano, ministr Pelikán připravil novelu insolvenčního zákona, podle níž se do exekuce nebudou moci dostat lidi, kteří se zadlužili u lichvářských společností. Místo toho budou splácet v rámci jiného režimu, takzvaného osobního bankrotu. Některé věci se změnily, ale z mého pohledu jde stále jen o dílčí úpravy zákona. Když jsem byl na notářství odmítnout dědictví po otci, bylo mi také sděleno, že když se ho jako zákonný dědic vzdám, nebudou dle novely už obesílat lidi kolem (širší rodinu, spolubydlící), jak tomu bylo dřív. Se základními pilíři se ale, pokud vím, nic nestalo.

• Co jsou ty základní pilíře?

Pilíři myslím to, že exekutoři u nás nejsou zaměstnanci státu, ale soukromí podnikatelé, že lidé se dlouhé roky vůbec nedozvědí, že se proti nim nějaká exekuce vede, a zjistí to, až když částka patřičně naroste. Respektive není dostatečně ošetřeno, aby se to dozvěděli. Pak se vymáhá mnohonásobek dlužné částky. Nevole tuhle dnešní nejpalčivější obludnost řešit, souvisí podle mě i s tím, že oblasti, kde je každý pátý dospělý člověk v exekuci, jsou v příhraničních oblastech, a ne v Praze, kde sídlí všechna celostátní média. V Praze je exekvovanost "jen" kolem osmi procent a pro tuto oblast to tudíž není mediální téma.

• Nemění se to ale? Přijde mi, že téma se z toho postupně stává, čím dál více a častěji…

Třeba vznik Mapy exekucí hodně pomohl. Můžete se podívat na čísla konkrétního města, kraje… Existence Mapy exekucí je důkaz, že to téma také zvedá lidi, kteří nejsou exekucemi přímo ohroženi, ale už se na to nemohou dívat. Někdy to srovnávám s Chartou 77. Za komunismu byl problém, že byli lidé zavíraní a vyhazovaní ze zaměstnání za věci, které jim přitom zaručoval mezinárodní pakt o lidských právech, který československá vláda podepsala v Helsinkách. Tehdy se parta kamarádů rozhodla na to upozornit. Podobným způsobem začíná fungovat komunita, které české exekuce nejsou jedno. Jenže bez mediální podpory to nejde.

Druhá část rozhovoru vyjde na HlídacíPes.org ve čtvrtek 24. května.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky