Dnes je sobota 20. dubna 2024., Svátek má Marcela
Počasí dnes 2°C Slabý déšť

Slávy se dočkal ve stáří, inspirovala ho i osudová múza

Slávy se dočkal ve stáří, inspirovala ho i osudová múza
Socha Leoše Janáčka na Jiráskově náměstí v Ostravě | zdroj: Profimedia

Leoš Janáček patří k nejznámějším tuzemským hudebním skladatelům. Na uznání však čekal mnoho let a zažil i hluboký smutek. Narodil se před 165 lety.

Rodina Janáčkových byla chudá a početná. Leo Eugen, jak budoucího umělce pokřtili, přišel na svět 3. července 1854 v Hukvaldech jako deváté dítě ze 14 potomků. Jeho otec Jiří, který pracoval jako učitel, a matka Amálie však měli vztah k hudbě a i přes finanční potíže synovi dopřáli vzdělání.

Jiří Janáček, kterého trápila nemoc, se přátelil se skladatelem a knězem Pavlem Křížkovským, který působil v Brně. Bylo tedy rozhodnuto, že Leo půjde do fundace pro hudebně nadané chlapce při Starobrněnském klášteře.

Křížkovský, výrazná osobnost moravské kultury, chlapce velice ovlivnil. Během pobytu v klášteře ostatně Janáček dostal velice dobrý hudební základ. Studující chlapci účinkovali při mších, ale i na koncertech a divadelních představeních. Leoš navíc mohl v Brně absolvovat německou reálku a učitelský ústav. Zdálo se, že profesně půjde ve stopách svého - v té době již zemřelého - otce.

V 70. letech tedy učil, zároveň se ale stále více věnoval hudbě. Zastupoval Křížkovského ve vedení starobrněnského kůru, začal komponovat a absolvoval také pražskou varhanickou školu - byť z tohoto studia ho málem vyhodili. Důvod? Pustil si "pero na špacír" a napsal kritiku provedení gregoriánské mše, kterou vedl sám ředitel školy František Skuherský.

Nakonec ale zasáhl Křížkovský, za Janáčka se přimluvil, a ten tak mohl školu řádně dokončit - na výbornou. Během pražského pobytu také začalo jeho dlouholeté přátelství s Antonínem Dvořákem.

Zkušenosti z Prahy po návratu do Brna zúročil, zároveň mu však hudba přinesla i lásku. Vyučoval totiž hře na klavír dceru Emiliana Schulze, ředitele učitelského ústavu, kde sám pracoval. Mezi pětadvacetiletým Janáčkem a teprve šestnáctiletou Zdenkou přeskočila jiskra a neuhasla ani poté, co se vydal na další studia hudby do Vídně a Lipska.

Ostatně v Lipsku, kde nasával německou romantickou hudbu, složil i Zdenčiny variace pro klavír - dílo, kterého si v té době velice cenil. Své milé napsal řadu dopisů. Vzali se po jeho návratu na Moravu v roce 1881, ovšem idylka se nekonala. Mladí manželé velice záhy po svatbě prošli krizí. A manžel by také doslova zavalen prací.

Založil první brněnskou varhanickou školu a byl také jejím ředitelem, čímž si splnil jeden ze svých snů. Zároveň ale nadále skládal, stál u zrodu redakce Hudebních listů a psal i recenze a odborné texty. Poté, co se páru v roce 1882 narodila dcera Olga, partnerské potíže ustoupily. Šest let nato pak přišel na svět syn Vladimír.

Dlouhá léta zneuznání

Janáček měl v Brně dobré postavení. Studoval folklor a lidovou hudbu, což se odrazilo například v jeho skladbách Valašské tance, Národní tance na Moravě nebo Královničky. Byl známý také jako rusofil a založil Ruský kroužek.

Cesta k velké slávě však byla dlouhá a patrně depresivní. V roce 1887 Janáček dokončil svou první operu Šárka vycházející z textu Julia Zeyera, nepodařilo se ji však uvést.

O několik let později dokončil další operní dílo Počátek románu, které však nezaznamenalo velký úspěch. V první polovině 90. let se pak pustil do komponování opery Její pastorkyňa, vycházející z divadelní hry spisovatelky Gabriely Preissové. Když operu v roce 1903 dokončil, pražské Národní divadlo ji odmítlo, což pro už beztak deprimovaného Janáčka znamenalo další velkou ránu.

Své nejznámější dílo totiž dokončoval ve špatném psychickém stavu. V té době podlehla tyfu jeho dcera, syn Vladimír byl po smrti již řadu let - jako dvouletý zemřel na spálu. Už Vladimírova smrt navíc manžele Janáčkovy vzájemně odcizila. Operu Její pastorkyňa uvedlo brněnské Národní divadlo - a s úspěchem. K pořádnému uznání však zbývaly ještě dlouhé roky.

Příliš komplikovaná opera

V roce 1904 odešel Janáček do penze. Od té doby se věnoval převážně své varhanické škole a komponování. Začal často navštěvovat místo, které je s ním spjato dodnes - Luhačovice. Tam se seznámil Kamilou Urválkovou, která se mu svěřila se svým nepěkným příběhem.

Urválková, která pocházela z bohaté rodiny, se musela na nátlak příbuzných rozejít se svým přítelem, který jí to měl za zlé a napsal operu s názvem Kamila. Ta byla ještě koncem 19. století uvedena v Praze a ona dívka z toho nevyšla hezky. Janáčka příběh zaujal, ovšem libreto k opeře Osud si nechal zpracovat od nezkušené libretistky a nedopadlo to dobře - navíc z původního příběhu moc nezůstalo.

Osud odmítla všechna divadla, kterým ho Janáček nabídl. Za svého života se nikdy nedočkal jejího uvedení.

Slávy si ovšem nakonec skladatel přece jen užil, byť až na stará kolena. V roce 1916 v Praze konečně uvedli operu Její pastorkyňa - a Janáčkovi se otevřely dveře do světa. Dílo, které na přelomu století složil novátorským způsobem, mělo úspěch doma i v zahraničí. Zaujalo ve Vídni, v Německu, uvedeno bylo i v Americe. Velikou roli v tom hrál Janáčkův nový přítel Max Brod, který na pozoruhodné dílo upozornil správná místa.

Janáček získal sebevědomí a pustil se do horečného skládání. Za první republiky pak vznikly opery Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky či Věc Makropulos, symfonická báseň Taras Bulba anebo Glagolská mše s textem ve staroslověnštině. I přes svůj pokročilý věk byl Janáček moderní a nechyběl mu elán.

zdroj: YouTube

Poslední Janáčkova múza

Období Janáčkovy největší slávy je také spjato s dalšími dvěma ženami "na scéně". Tou první se po pražské premiéře opery Její pastorkyňa stala představitelka Kostelničky Gabriela Horvátová. Pro devětatřicetiletou pěvkyni se stala tato role životní a s Janáčkem byli zřejmě blízkými přáteli. V roce 1917 pak ale došlo v Luhačovicích k setkání s Kamilou Stösslovou - poslední a velice zásadní Janáčkovou múzou.

Jejich vztah byl po celá následující léta zřejmě přísně platonický, ostatně Stösslová měla spokojené manželství. Janáček však manželku přerovského obchodníka se starožitnostmi, mladší o 37 roků, zbožňoval a psal jí spousty srdečných dopisů.

Vzniklo mezi nimi silné pouto, ačkoliv byli velice rozdílní zájmy, vzděláním i náturou. Temperamentní Kamila, která se narodila do pražské měšťanské rodiny, měla dobrou povahu, ale hudba ji vůbec nezajímala. Přesto se pro Janáčka stala velkou inspirací a motorem, který ho hnal k tvorbě jeho nejlepších děl. Paní Zdenka to - nepřekvapivě - nenesla dobře.

Nakonec s ním Kamila strávila i poslední chvíle jeho života. V roce 1928 přijala pozvání na Hukvaldy, přijela i se svým jedenáctiletým synem. Během pobytu se Janáček těžce nachladil a za několik dnů zemřel na selhání srdce. Bylo mu čtyřiasedmdesát let. Kamila jej přežila o pouhých šest roků, zemřela ve 44 letech. Jeho žena Zdenka později napsala knihu Můj život, kde soužití s Janáčkem popisuje. Zemřela v roce 1938.

Janáčkův odkaz je v Brně velmi silný. Z jeho varhanické školy vznikla brněnská konzervatoř, po druhé světové válce byla založena Janáčkova akademie múzických umění a součástí Národního divadla Brno je i budova takzvaného Janáčkova divadla. V moravské metropoli se koná i hudební festival Janáček Brno.

Zdroje:
Vlastní, iRozhlas, narodni-divadlo.cz