Na italské skále se objevily zvláštní stopy. Otisky vyprávějí o útěku z doby před 80 miliony let

Na vápencové stěně v oblasti Monte Conero si italští horolezci všimli zvláštních rýh. Nešlo o erozní praskliny ani stopy po nářadí. Byly příliš pravidelné, příliš „živé“. Jako by se tu někdo ve spěchu odrážel a mizel pryč.

Vědci říkají, že se nejspíš díváme na otisky paniky

Na skalní stěně v oblasti Monte Conero, která dnes strmě klesá k hladině Jaderské moře, si italští horolezci všimli zvláštních rýh. Nebyly náhodné. Neodpovídaly erozi ani lidské činnosti. A hlavně – opakovaly se ve stejném rytmu, znovu a znovu, ve stovkách tisíc drobných stop.

Teprve když se do případu zapojili geologové, začal se z kamene vynořovat příběh starý téměř 80 milionů let.

Když dnešní hora byla mořským dnem

V době pozdní křídy neležela tato oblast nad mořem. Byla hluboko pod jeho hladinou, stovky metrů pod povrchem. Místo, kde dnes lezci jistí lano, tehdy tvořilo klidné mořské dno, pokryté jemným sedimentem.

A pak přišel zlom.

Podle vědců oblast zasáhlo silné zemětřesení, které vyvolalo podvodní lavinu bahna. Otřesy rozvibrovaly dno a právě v tu chvíli se dali do pohybu velcí mořští plazi. Ne proto, že by „tušili katastrofu“, ale proto, že reagovali na chvění prostředí. Stejně jako dnešní živočichové.

Směr stop je výmluvný. Některé rýhy míří vzhůru, jiné do stran či do hloubky. Nepůsobí koordinovaně. Spíš chaoticky. Jako útěk bez plánu.

zdroj: Earth

Útěk bez směru

Výjimečnost nálezu nespočívá v tom, že by šlo o nejstarší želvu nebo nový druh. Právě naopak. Jde o něco mnohem vzácnějšího: o zachycený okamžik chování.

Za normálních okolností by proudy, sedimentace a organismy žijící na mořském dně takové stopy vymazaly během hodin. Jenže tentokrát následovala lavina téměř okamžitě. Bahno otisky zakonzervovalo  a tektonické síly je o miliony let později vynesly vysoko nad hladinu moře.

Stopy se nacházejí ve vápencové formaci Scaglia Rossa, jedné z nejdéle a nejpodrobněji studovaných geologických struktur v Itálii. O to překvapivější je, že tak výrazný doklad dávného dramatu zůstal bez povšimnutí až do chvíle, kdy ho objevili lezci.

Věda si klade otázky

Autoři studie publikované v odborném časopise Cretaceous Research se přiklánějí k tomu, že stopy zanechaly mořské želvy. V úvahu připadají i jiní mořští plazi, například plesiosauři nebo mosasauři, ti však podle paleontologů žili spíše samotářsky.

Ne všichni odborníci jsou ale stoprocentně přesvědčeni. Některé rysy stop neodpovídají typickému stylu plavání dnešních želv. Právě tato nejistota však činí nález cenným – otevírá prostor pro další výzkum a nové interpretace.

V jednom se však vědci shodují: jde o mimořádně vzácný záznam okamžiku, kdy se klidné mořské dno během několika minut proměnilo v chaotickou únikovou zónu.

Dochované kamenné dědictví

Skála nad Jadranem nese rytmus dávné paniky. Ne příběh vyhynutí, ale reakce pohybu, instinktu.

A právě tyto „obyčejné“ rýhy připomínají, že i hluboko pod hladinou moře se odehrávaly dramatické chvíle - chvíle boje o přežití.