• Ty jsi vlastně taková průkopnice ženské cyklistiky u nás. Jak se ti podařilo stát se profesionálkou?

Ono to bylo trochu obráceně, než bývalo asi zvykem. Nejprve jsem se vdala, narodil se mi syn, nastoupila jsem do práce, o šest let později, v roce 1990, přišla na svět dcera Kateřina. Na mateřské jsem se vrátila ke sportu a objevila horské kolo. O dva roky později jsem začala jezdit české poháry. Ale nebylo to tak, že by mi někdo měsíčně dával plat, můj muž mi pomáhal sehnat sponzory. A jak šla moje výkonnost nahoru, dokázal mi zajistit podmínky, abych se mohla naplno věnovat sportu. Dneska už je to jiné, i když to holky nemají snadné, ale pro ty nejlepší funguje finanční podpora Dukly, odkud dostávají sice malý, ale pravidelný měsíční příjem.

• Jaká byla v té době konkurence u nás?

U nás v té době patřila ke špičce Jana Jeřábková a Kateřina Neumannová, to byly moje největší soupeřky. Domácí startovní pole bylo méně početné, ale zahraniční závody už vypadaly jinak. Třeba na světovém poháru, kde se jelo o nominaci na první olympijské hry, se na start postavilo 150 žen. I koncept závodů byl jiný, jezdilo se přes dvě hodiny. Když jsem dostala od vítězky deset minut, u takhle dlouhého závodu to na tu dobu nebylo špatné, na mistrovství Evropy z toho bylo 11. místo.

Kromě toho jsem dělala i terénní triatlon a kvadriatlon (plus kajak - pozn. red). Tam jsem si asi udělala největší jméno, protože mám tři světové tituly. Srdcovka ale byla vždycky horská kola, tam byla reprezentace, byla to olympijská disciplína.

• A pak do toho ještě přišel cyklokros?

Cyklokros, tam jsem byla taková průkopnice, to asi ano… Tou dobou se i pro ženy otvírala účast ve velkých světových závodech. Vedle domácího titulu jsem si ale prožila i smutek. V prosinci 2000 jsem vyhrála republiku a v lednu 2001, když se v Táboře konalo mistrovství světa, tak tři týdny předtím jsem si v tréninku zlomila nohu. To pro mě byla opravdu tragédie, protože jsem se strašně těšila, že budu závodit před domácími diváky. Ale tříštivá zlomenina lýtkové kosti, to byl prostě šok, bylo po sezóně. Ta možnost už se nikdy neopakovala.

• Jak dlouho jsi se z toho dostávala?

Operace, šrouby, tři měsíce úplně mimo. Pak dlouhá rehabilitace, postupně jsem začala pozvolna jezdit na trenažéru a nakonec to nějak všechno vyšlo, že jsem ještě na konci sezony vyhrála republikový titul v maratonu (závod na 115 km - pozn. red.). Já prostě věděla, že to cross country určitě nestihnu, ale ty dlouhé tratě, na to jsem měla čas se připravit a ono to vyšlo.

• Jak se ti to dařilo skloubit s rodinným životem? Vždyť jsi měla malé děti…

Cesta k úspěchu byl detailně rozpracovaný denní plán. Byly tu děti, nemohla a nechtěla jsem od nich na dlouho jezdit pryč, hodně jsem trénovala doma. Šla jsem prostě na kolo, pak je vyzvedla ze školy a školky, odpoledne společně povinnosti, když bylo potřeba, hlídal manžel.

Táta muzikant, já jezdila na kole

• Zmiňovala jsi, že kolo a sport tě provázejí celý život. Co následovalo po závodění?

Otevřela jsem si spinning centrum. Já byla cyklistka. Po tátovi, který byl muzikant, jsem zdědila hudební geny, takže to bylo vlastně dokonalé spojení. Trvalo to krásných 14 let, ale pak jsem tuto kapitolu života ukončila. Podnikala jsem v pronajatých prostorech a bohužel už to pak nešlo dál. Ale asi to tak mělo být.

• Jak ses dostala k tomu, že jsi začala o cyklistice psát?

První vlaštovka byla nějak v mezidobí. Příležitostně jsem psala pro časopis Wildcat, jeden z prvních tištěných a sportovně zaměřených magazínů pro holky. Byl to čtvrtletník, na trhu se udržel asi dva roky. O nějaký čas později jsem se potkala s letitým kamarádem Honzou Němcem, který provozuje úspěšný cyklistický web, a on mi nabídl, jestli bych nechtěla pomoct rozhýbat nefungující doménu Dámy na kole. Založila to jedna holka, ale nebyla z cyklistického prostředí a moc si s tím nevěděla rady. Dlouho jsem neváhala, po pár měsících si tu doménu koupila a začala to dělat sama.

• Jaká byla představa, co tam budeš psát?

Od lifestylu až po závodní svět. O ženách a pro ženy. Vím, široký záběr. Musela jsem tomu i pro sebe postupně dát nějaké mantinely. Co se týče profesionální cyklistiky, nedělám klasické zpravodajství, soustředím se na české závodnice a významné akce u nás doma. Moc ráda mám rozhovory se zajímavými ženami, které jsou nějakým způsobem s kolem spojeny. Jejich příběhy jsou hodně motivující.

Samozřejmě představujeme a testujeme dámská kola, se snahou srozumitelně vysvětlit, pro koho se hodí, proč je jedno drahé a proč je jiné levnější. Nechybí samozřejmě módní okénko, co nového můžeme mít na sebe. V neposlední řadě taky věci typu jak na kole správně pít, kam vyrazit na výlet po okolí a takové ty užitečné věci.

• V posledních letech jezdí na kole výrazně víc holek. Čím si to vysvětluješ?

Může za to několik věcí. Cyklistické značky už delší čas nabízejí dámská kola, ženy se stávají středem zájmu, přemýšlí se o tom, co ženy chtějí. O tom svědčí nabídka oblečení, doplňků. Já když závodila, tak jsem měla dres a hotovo. Že byl pánský, to nikdo neřešil.

Další pozitivní vliv mají sociální sítě, vznikají různé skupiny, kde se holky můžou domluvit na společnou vyjížďku. Posun v jízdních dovednostech zas umožní dámské kempy, kterých je také hodně široká nabídka.

• Co ty a sociální sítě, máš facebook nebo instagram?

Bez toho to už nejde. Když jsme závodila a provozovala fitko, měla jsem osobní i firemní web. Teď k našemu online magazínu Dámy na kole je nezbytností fungovat na Facebooku i Instagramu. Právě s Instagramem a jeho uchopením, proč je důležitý, mi pomohla moje dospělá dcera. Takže i já teď jedu na instáči, fotím, dávám hashtagy (směje se)!

zdroj: Instagram

• Takže jste rodinná firma? Co dělá manžel?

To jsme byli, když jsem závodila. Můj muž Petr je trenér, připravuje klienty na triatlony, cyklistiku nebo běžecké lyžování. K tomu má malý e-shop se sportovním oblečením a zakázkovou prodejnu kol. Teď ještě založil firmu na stavění a údržbu trailů. Zas ta kola (smích).

• V posledních letech jsou hodně vidět elektrokola. Co na tenhle trend říkáš?

Člověk by se neměl bránit pokroku a já jsem ráda, že se prodávají. Například manželovi rodiče jezdili celý život na chalupě na kole, ale dneska už jim je přes 80 let a kopce v okolí je logicky omezovaly. Na elektrokolech můžou jezdit dál. Další pozitivum vidím v partnerské jízdě, když kluk chodí s holkou a chtějí vyjet společně. On na ni nemusí čekat, sám si zatrénuje a spokojení jsou oba.

Jediné, co mi vyloženě vadí, jsou dětská elektrokola. Nesouhlasím s argumentem, že pak i malé dítě může s rodiči vyjet třeba na půl dne na výlet a vydrží to. Pro malé dítě je přirozené jít na kolo na chvíli, pak ale chce jít dělat zase něco jiného. Další parametr - váha takového kola versus váha dítěte. Ale abych to ukončila pozitivně, rozumní lidé elektrokola budou umět vždy rozumně využít.