Omán je muslimská země, ale v přístupu k ostatním náboženstvím je až nezvykle tolerantní. To je v dané oblasti nevídaný úkaz, který je dán řadou faktorů.

Podobně jako Katar nebo Dubaj zasáhla i Omán globalizace. I zde tvoří téměř polovinu obyvatelstva migranti a mezi 4,5 milionu obyvatel je i 300 tisíc křesťanů ze všech koutů světa. Vesměs ovšem nemají pocit, že by tu byli pronásledovanou menšinou.

V Ománu je přitom podle ústavy státním náboženstvím islám a šaría tvoří základ tamního zákonodárství. Na rozdíl od jiných islámských zemí tu ale není zákon, který by trestal náboženskou konverzi. O úplné svobodě vyznání tu sice nemůže být řeč, nicméně země podporuje mírovou koexistenci různých náboženství.

Nedráždit - a ono to půjde

Katolíci, protestanti i pravoslavní si ve vymezeném církevním areálu postavili vlastní svatostánky. Nejsou to žádné honosně vyzdobené kostely, nad nimiž se tají dech, ale čistě účelné stavby, které zbytečně nepřitahují pozornost. Nemá přece smysl dráždit hada bosou nohou v zemi, jejíž společnost je skrz naskrz formována islámem.

Věřícím tato jednoduchost zjevně nevadí. Každý týden sem zavítají desetitisíce křesťanů a na příjezdových cestách k bohoslužbě se nezřídka tvoří husté dopravní zácpy. O tak masivním zájmu věřících se kostelům v Evropě může jenom zdát.

Křesťanští duchovní mají leckdy v Ománu paradoxně více svobody, než jejich muslimští kolegové. Svá kázání si mohou připravovat sami, zatímco kazatelé v mešitách musí předčítat texty, které jim připravilo ministerstvo pro náboženské záležitosti.

Nicméně není možné, aby se na veřejnosti jiná vyznání okatě prezentovala svými symboly. Zdaleka viditelná kostelní věž ve zmíněném náboženském areálu je něco nemyslitelného, stejně jako třeba rozdávání letáků s církevní tematikou.

Omán zkrátka je a zůstává policejním státem. Konvertovat ke křesťanství je sice třeba ze zákona teoreticky možné, společensky a kulturně to je ale prakticky neúnosné. Dotyčný by mohl například přijít o práci nebo by jeho manželství mohlo být prohlášeno za neplatné. Cizincům by zase nemuselo být prodlouženo povolení k pobytu.

Půlstoletí smířlivé sultánovy politiky

Sultánovi Kábúsovi ibn Saídovi, který zde vládne od roku 1970, se zatím daří dosáhnout mírového soužití mezi sunnity, šíity a ortodoxními ibadity. Vláda se obává nepokojů a napětí v zemi, která leží mezi sunnitskou Saúdskou Arábií, šíitským Íránem a v přímém sousedství Jemenu, kde už léta teče krev. A Omán do tohoto konfliktu nechce být v žádném případě zatažen.

Kábúsova politika je zřejmě směsicí tradice, kalkulu a určitého idealismu. Ománci po staletí obchodují přes Indický oceán a v komunikaci s cizími kulturami mají bohatou praxi. A to nejen s křesťanskou - své svatyně tu mohou stavět třeba i hinduisté.

Politika jisté náboženské tolerance ale odpovídá také strategii Ománců, která jim v neklidné oblasti umožnila přežít. Zásada je jednoduchá: nikdy se nepřidat k některé ze stran konfliktu a s nikým si to nerozházet. V nábožensky vypjatých střetech v tomto regionu vystupuje Omán jako diskrétní prostředník. Dobře si uvědomuje, že mír mezi národy není možný bez míru mezi náboženstvími. A také se tím řídí.

Německý Frankfurter Allgemeine Zeitung připomíná v této souvislosti i jeden zajímavý společný projekt ománského ministerstva pro náboženské záležitosti, německé evangelické církve v Bádensku-Württembersku a univerzity v Tübingenu. Jde o výměnné pobyty studentů teologie z Německa a jejich kolegů studujících šaríu v Maskatu. Smyslem je navzájem poznat odlišné kultury a hledat mezi nimi porozumění. Zatímco pro ománské studenty je třeba zpočátku šok, když vidí na březích Neckaru polonahé ženy, postupně zjišťují, že i na Západě platí morální zásady, jen se případné problémy řeší jinou cestou. A němečtí studenti zase přicházejí na to, že ani tradiční islám jako v Ománu nemusí nutně jít ruku v ruce s netolerancí.