Severonizozemské studentské město Groningen kousek od německých hranic má všechno, co se od běžného holandského městečka očekává: staré domy, vodní kanály (grachty), coffee-shopy, hausbóty a hafo bicyklů. Díky spoustě studentů je zde věkový průměr jeden z nejnižších v zemi. A možná právě proto stojí město v čele hnutí, které má Nizozemcům zásadně změnit život: Má se stát zcela nekuřáckým městem.

Od roku 2004 má každý Nizozemec právo na nekuřácké pracoviště, od roku 2008 platí zákaz kouření pro gastronomii. Teď tedy má přestat kouřit jedno celé město, přestože zhruba čtvrtinu jeho obyvatel tvoří kuřáci.

Toho samozřejmě nelze dosáhnout ze dne na den, ale jde o postupný proces, který bude trvat léta.

Vezměme to přes děti

Iniciátoři projektu Rookvrij (Bez kouře) hledali způsob, jak na to – a rozhodli se to vzít přes malé děti. V tom jsou totiž skoro všichni dospělí zajedno, ať už kuřáci, nebo nekuřáci: Nechtějí, aby jejich děti s kouřením vůbec začínaly. Mají proto vyrůstat ve městě, kde vůbec nepřijdou do styku s cigaretami. A kuřáci byli slušně požádáni, aby tento cíl vzorně podpořili.

Podle experta na závislosti Roberta van de Graafa je kouření především sociálně přenosná závislost. Děti, které vidí ostatní kouřit (a nemusejí to být jen rodiče), se o to snáz stávají kuřáky. A kdyby kuřáky neviděly, byla by šance, že z nich vyroste první nekuřácká generace. Koneckonců – koho by jen tak napadlo usušit nějaké lupení, nastrouhat, obalit papírkem, zapálit, vdechovat a vyfukovat, kdyby to neviděl u někoho jiného?

Van de Graaf dal dohromady přes tři desítky místních organizací – mateřské školy, sportoviště, nemocnice, školy a obě zdejší univerzity. Ty všechny vyvěsily cedule oznamující, že toto území je nekuřácké.

Kdo prochází městem, naráží na podobné cedule na každém kroku. Mezi nekuřáckými zónami se tu tísní pár kuřáků a země je zde posetá vajgly. Univerzitní klinika si ale poradila i s tímhle. Od 1. ledna se nesmí kouřit nikde v celém jejím rozsáhlém areálu, a dokonce ani před vchodem. Kdo si chce zapálit, musí se zkrátka obtěžovat o kus dál. Fixlovat a čoudit tajně se nedá, dohlíží na to zdejší ochranka. Město chce napříště uvedeným organizacím dovolit, aby zákaz kouření rozšířily i na okolní veřejný prostor.

Některá pohostinská zařízení už dobrovolně rozhodla, že se nebude kouřit ani před vchodem, a nekouří se ani na rodinných tribunách stadionu fotbalového klubu FC Groningen. Zdejší Lidl přestal prodávat cigarety a vedení firmy slibuje, že ještě letos jej budou v tomto směru následovat i všechny ostatní jeho filiálky na nizozemském území. A jeden starší pár dobrovolně zavřel svou místní trafiku s tím, že "viděl spoustu svých zákazníků umírat".

Nekuřácká je řada zdejších velkých podniků a pět největších penzijních fondů se zavázalo, že už nebudou investovat do akcií tabákových podniků. A banka ABN Amro rozhodla, že už tabákovému průmyslu nebude poskytovat úvěry. Křižácké tažení proti milovníkům modravého dýmu je zkrátka v plném proudu.

Van de Graaf si samozřejmě dobře uvědomuje, že tvrdé zákazy nejsou řešení. V žádném případě nechce kuřákům napařit pokuty, o zavedení něčeho na způsob protikuřácké policie ani nemluvě. Sází na smířlivý tón a na to, že nejúčinnější je, když si zákaz kouření bude přát samo místní obyvatelstvo a když se poslední cigareta típne dobrovolně.

Kouzlo groningenského modelu totiž není v zákazu, ale v tom, co následovalo, když byla škola nebo podnik vyhlášena nekuřáckou zónou. Zaměstnancům se například dostalo příslušných školení a pomoci při odvykání kouření, a oni pak získané návyky přenášeli dál – do svých rodin, obcí či zájmových organizací.

Co bude příště?

Groningenský nenásilný systém boje s kouřením se postupně šíří do dalších nizozemských měst a dokonce i do sousední Belgie.

Přesto je v Groningenu jedno místo, které se k tomuto hnutí určitě nepřidá: známá tabáková továrna Niemeyer, která v rezidenční části města sídlí od roku 1819 a patří dnes koncernu British American Tobacco (BAT). Firma je samozřejmě celosvětovým pojmem pro všechny, kdo dávají přednost baleným cigaretám. Kdo by koneckonců neznal tabáky jako Samson nebo Javaanse Jongens.

Niemeyer ale postupně ztrácí na významu – za posledních 10 let se počet jeho zaměstnanců snížil na polovinu, teď jich je už jen kolem dvou stovek. Zdejší kuřácké muzeum je zavřené a obchodovat s tabákem je kvůli zásahům státu čím dál tím těžší. Vláda například rozhodla, že od roku 2021 nesmějí být prodávané tabákové výrobky viditelně vystaveny, aby nebyly dětem na očích. Navíc budou všechny v jednotných krabičkách, takže kouzla s atraktivním obalem budou tatam, a zvýší se spotřební daň, V roce 2023 tak přijde krabička cigaret zhruba na deset eur.

Kouření bývalo v Nizozemsku velmi běžnou záležitostí, ještě před třiceti lety se kouřilo třeba i při nakupování v samoobsluhách. Dnes je všechno jinak. Během velmi krátké doby se z kuřáků stali vyvrhelové. Těžko říct, co bude následovat. Budou se jednou zavírat do klecí tlouštíci? Bude cukrová policie zabavovat drobotině na ulici bonbóny? A hranolková policie mastnou stravu? Bude konzumace alkoholu postavena na roveň hrdelnímu zločinu? A kdy přijdou na řadu motoristé, brejlouni, plešouni nebo ti, kdo si pořádně nečistí zuby? Anebo ti, kdo nechodí pravidelně běhat? A kam si půjde zapálit třeba takový prezident Zeman nebo senátor Kubera, pokud náhodou přijedou na oficiální návštěvu Groningenu? Nechme se překvapit…