Manila není jen hlavní město Filipín – je to městská džungle, kde na každý metr čtvereční připadá téměř člověk. Podle Wikipedie tu žije 43 611,5 lidí na km², zatímco World Population Review (2025) uvádí 42 857 osob na km². Filipínský statistický úřad dokonce v roce 2020 zaznamenal 73 920 obyvatel na km² – číslo, které z Manily dělá nejhustěji obydlené město světa.

Na ploše pouhých 25 km² tu žije víc lidí než v mnoha evropských metropolích dohromady. Přesto Manila žije – pulzuje, dýchá a nezastaví se ani na okamžik. Je to živoucí laboratoř přelidnění, která prověřuje hranice urbanismu, infrastruktury i lidské trpělivosti.

Kowloon Walled City byl v roce 1993 definitivně srovnán se zemízdroj: Profimedia

Život bez pravidel v Kowloon Walled City

Co se stalo před rokem 1993? Ještě než Manila převzala korunu nejhustěji osídleného města světa, existovalo místo, které se stalo noční můrou urbanistů i symbolem lidské houževnatosti – Kowloon Walled City v Hongkongu.

Na ploše pouhých 2,6 hektaru (tedy zhruba velikosti dvou fotbalových hřišť) žilo v 80. a 90. letech až 50 000 lidí. To znamenalo nepředstavitelnou hustotu přes 1,25 až 1,9 milionu obyvatel na km² – číslo, které se vymyká jakékoli logice i lidské představivosti.

Magazín

Neukáznění návštěvníci Londýna hazardují se zdravím: kvůli selfie lezou přímo mezi rozzuřené jeleny!

Bylo to město, které neřídil nikdo!

Kvůli historickému sporu mezi Čínou a Velkou Británií nemělo jasnou jurisdikci, takže zde neplatily zákony, stavební normy ani zdravotní předpisy. Domy rostly jeden na druhém, často bez plánů a povolení. Úzké chodby byly tmavé, stísněné a plné potrubí, kabelů a improvizovaných lávek. Slunce se dovnitř dostalo jen zřídka – většina města žila v permanentním šeru.

Uvnitř se rozvíjela paralelní společnost. Fungovaly tu nelegální zubařské ordinace, výrobny nudlí, drogové doupata i dětské školy. Policie se dovnitř dlouho bála vstoupit, takže pořádek tu udržovala místní mafie Triády. Lidé tu žili své životy, zakládali rodiny a pracovali.

Magazín

Srbská chatka uprostřed Driny přežila víc než sedm povodní!: Malý dům nad řekou, který vzdoruje času

Kam zmizeli lidé z nejtemnějšího města světa?

Když vláda v roce 1993 rozhodla, že betonové peklo jménem Kowloon musí zmizet z mapy, začal jeden z největších přesídlovacích projektů v historii Hongkongu. Tisíce lidí tehdy opustily své stísněné byty bez oken a přestěhovaly se do nových panelových domů v oblastech jako Tuen Mun, Sha Tin či Kwun Tong.

Dostali kompenzaci kolem 380 000 hongkongských dolarů, což tehdy znamenalo začátek nového života — s tekoucí vodou, sluncem v oknech a konečně i tichou nocí.

Jenže i když se beton rozpadl v prach, duch Kowloonu zůstal. Vzpomínky na špinavé uličky, pach vařených nudlí a zvláštní sounáležitost lidí, kteří se mačkali metr od sebe, dnes žijí dál — v legendách, filmech i v paměti těch, kdo kdysi dýchali ten těžký, ale svobodný vzduch.

Domy rostou jeden na druhém, ulice se plní, střechy se mění v obytné terasy a i ten nejmenší kousek země má cenu zlatazdroj: Profimedia

Manila – město, které roste jen do výšky, protože dál už to nejde

Když zmizel z mapy nechvalně proslulý Kowloon, svět si oddechl – jenže jen do chvíle, než si všiml Manily. Tahle filipínská metropole je dnes učebnicovým příkladem toho, jak může město prasknout ve švech.

Manila není žádný ilegální labyrint bez pravidel narozdíl od Kowloonu. Je to oficiální hlavní město Filipín, správní centrum celé země, a přesto připomíná živý organismus, který se snaží dýchat v prostoru, kde už pro kyslík dávno není místo. Každé ráno se tu miliony lidí probouzejí do nekonečné dopravní zácpy, zatímco město pod nimi vibruje -  tržnice, motorky, autobusy, hluk, smích i chaos splývají v jeden nekonečný tep.

Podle World Population Review (2025) má Manila hustotu přes 42 000 obyvatel na kilometr čtvereční, a v některých čtvrtích, jako je nechvalně známé Tondo, se čísla šplhají až na 70 000 lidí na km². To je víc, než kdyby se celá populace Paříže, Tokia a New Yorku vměstnala do jediné čtvrti Vinohrad.

Tady se roste už jen do výšky  a někdy i tam, kde by nemělo. Každý metr půdy je cennější než zlato a domy často působí, jako by se navzájem podpíraly silou víry. Manila je prostě město, které odmítá přestat růst, i když už dávno není kam.

Manila dnes připomíná město, které narazilo na vlastní strop.zdroj: Profimedia

Město, které dokazuje, že i v davu může být místo pro radost

Zajímavé je, že lidé v tomhle nepředstavitelném nahuštění, kde doslova dýcháte sousedovi na záda a osobní prostor je jen iluze, dokážou nejen přežívat, ale skutečně žít.

V Manile se zázrak každodenní existence odehrává v přímém přenosu. Děti si hrají mezi stánky s ovocem, rodiny sdílejí jednopokojové byty a ulice pulzují životem. A přesto, nebo právě proto, má tohle město zvláštní kouzlo. Lidé se tu usmívají, zpívají karaoke, prodávají mango z kbelíku a nacházejí radost i tam, kde by ji jiní nenašli ani s mapou.

Manila je důkazem, že štěstí se neměří prostorem, ale schopností dýchat spolu, i když někdy opravdu těsně.