Starobylá historie třetího největšího města klatovského okresu je neodmyslitelně spjata s nedalekou Práchní, jejíž ostrožna byla osídlena již v době halštatské. Pozdější významné raně středověké hradiště, mezi jehož kastelány bychom nalezli i slavného prapředka rodu Vítkovců pana Vítka z Prčice, zaniklo v polovině třináctého století. Ze stejnojmenné přilehlé vísky se do dnešních dob dochoval pouze kostelík sv. Klimenta, podle pověstí vybudovaný v místech velkomoravské stavby a vysvěcený samotným sv. Metodějem.

Založení Horažďovic připisují legendy jeho žáku – to podle Gorazda nesla prý původní osada název Gorazdějovice, ač nejstarší písemné zprávy pocházejí až z roku 1251. O půlstoletí později se už staly městem, v jehož držení se vystřídali Bavorové ze Strakonic, páni z Hradce, Kocova, Švamberka i Rýzmberka.

V roce 1622 získal zámek s pivovarem, mlýny, hospodářskými dvory plus třinácti vesnicemi rod Šternberků za pěkných 75 000 kop míšeňských. Rummerskirchové se zasloužili o umělý chov perlorodek a posledními majiteli panství se stali roku 1834 Kinští, kteří si Horažďovice podrží až do roku 1945.

"Páni erbu střely", tedy zakladatelští Bavorové ze Strakonic, náleželi ve 13. století k nejpřednějším českým rodům. Bavor toho jména třetí byl dokonce přes levobočnou dceru Přemysla Otakara II. vnukem samotného krále "železného a zlatého", a navíc zvíkovským purkrabím. O toto výnosné místo však přišel, a to docela nezvyklým způsobem.

Rudolfova úplavice a pověsti o otravě

Když kvůli násilné smrti Václava III. došlo roku 1306 k vymření Přemyslovců po meči, měla česká šlechta na výběr mezi dvěma pretendenty - Jindřichem Korutanským a Rudolfem Habsburským. Zvítězil první, ne však nadlouho. Již za několik týdnů vystřídal prchajícího Korutance opoziční Rudolf, mající za sebou část nespokojené šlechty i vojsko svého otce, římského krále Albrechta. Do opozice se tak dostali původní volitelé jako právě pan Bavor.

Ani šetrný Rudolf, pro svou snahu vyplatit hrady a umořit královské dluhy posměšně přezdívaný "král Kaše" či "hokynář", se ze svého nového titulu netěšil dlouho. Za necelý rok se ve snaze pokořit revoltující panstvo vydal obléhat Horažďovice, město odbojného Bavora III. Už se zdálo, že jihočeský velmož bude muset kapitulovat, když tu mladý panovník závažně onemocněl.

"V letní době roku 1307, za krutého parna i sucha, vytáhl Rudolf osobně s vojskem hojným do pole, k dobývání hradů i tvrzí protivníků svých, které také hojně poddávaly se jemu. Při obléhání však Horažďovic, města páně Bavorova ze Strakonic, onemocněl na úplavici a stav jeho stal se brzy beznadějným.. Otci svému vzkázal, aby nevěřil pověstem, nastanou-li které, o jeho nějakém otrávení a zaslal mu vlastnoruční popis oněch skutků, kterými svědomí své cítil obtíženo, s prosbou, aby stala se náhrada těm, kterým ublíženo bylo. Tak skonal, teprv 26letý, dne 4. července 1307, v devátém měsíci po svém na trůn povýšení, když měl právě korunován býti.“ (Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě)

Pověsti, že byl panovník otráven, se samozřejmě vynořily. O jedu hovoří Erfurtská kronika, štýrský kronikář pro změnu viní královnu Rejčku - byla prý příliš náruživá, a vleklými potížemi trpícího krále vyčerpala. Oficiální příčinou smrti byla úplavice, poněkud překvapivě jí však podlehl pouze Rudolf.

Audience s mrtvým králem

Co teď ale s panem ze Strakonic? Úzkostlivým svědomím netrpící velmoži vymysleli téměř hororový plán. Nic netušící Bavor III. byl ještě téhož dne pozván k audienci do královského stanu. Křeslo s mrtvým panovníkem bylo umístěno do kouta s dostatečným přítmím, a kvůli stabilitě podepřeno meči a poduškami.

"Z dopuštění božího král úplavicí hrozně zmožený zemřel, a tu někteří páni přivedli pana Bavora k temnému stanu, v jehož šeru tělo krále již zemřelého spočívalo, a strachem donucen vzdal se tu pan Bavor hradu Zvíkova, který ihned přešel na pana Jindřicha z Rožmberka, a ještě podnes vládne tam syn jeho, Petr z Rožmberka," zaznamenal kronikář František Pražský.

Pán ze Strakonic byl sice znepokojen královým mlčením, přítomní jej však uklidňovali. Může být rád, že panovník jeho kapitulaci přijal a nic nevyčítal. A zvíkovské purkrabství? Vždyť mohl ztratit mnohem více. A tak přišel pan Jindřich, jemuž je autorství akce právem či neprávem připisováno, k pevnému hradu Zvíkovu.

Horažďovičtí ovšem na svého "krále Kaše" nezapomněli, a tak se případný zájemce může na každoročně konaných Slavnostech Kaše podívat až do čtrnáctého století a užít si přitom i kašovou bitvu.

Vyhlášené říční perly

Specialitou Horažďovic jsou perlorodky. Otava totiž nebyla pouze zlatonosnou, ale rovněž perlorodnou řekou. Krásné říční perly, opatrně otevírané speciálním nástrojem tzv. klíčem, byly cenově srovnatelné s mořskými.

Loveny byly již za dob renesančních, ekonomický chov však začal teprve ve století osmnáctém, a to díky majitelům panství Rummerskirchům, kteří několik tisíc škeblí z Holandska usadili do ramene řeky Otavy. Pravidelné výlovy, jichž se účastnil i sám císař František I., se prováděly až do roku 1944.

Dnes už perlorodky ve znečištěné říční vodě nenajdete, můžete si tedy aspoň prohlédnout expozici o jejich chovu v místním muzeu. To se nachází v prostorách horažďovického zámku, kde se dozvíte i další zajímavosti ze zdejšího kraje.

Nenechte si ujít prohlídku historického městského opevnění se starobylou Červenou branou, ani krásný děkanský chrám sv. Petra a Pavla se sochou pozdně gotické Madony. Za návštěvu stojí i kostelík renesanční, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, patronu johanitů spjatých se zdejším rodem Bavorů.

Propadlý zvon hlídá pes s ohnivýma očima

Kostel Nanebevzetí Panny Marie zase ukrývá náhrobní kámen z červeného mramoru, kryjící místo posledního odpočinku Půty Švihovského z Rýzmberka, nejvyššího sudího Království českého. Přestože se na přelomu 15. a 16. století zasloužil o své město nemalou měrou, u poddaných prý příliš oblíben nebyl. Inu, vodovod sice postavil, ale daně zvyšoval.

S jeho osobou se pojí i pověst o propadlém zvonu. Když se pan Půta rozhodl opravit zchátralý kostel sv. Klimenta na Práchni, přiměla jej finanční náročnost podniku k vyhlášení peněžní sbírky. Poddaní měli přinášet příspěvky a vkládat je do sneseného kostelního zvonu, dokud nebude zcela naplněn. Chudá vdova, obraná takto o své poslední grošíky, přitom zaklela a zvon i s penězi se propadl do země, kde ho dodnes hlídá černý pes s ohnivýma očima.

Mezi horažďovickými bychom nalezli i nejednoho slavného rodáka, třeba pedagoga a houslového virtuosa Otakara Ševčíka (1852 – 1934). Starší generace si jistě vzpomene na Jaromíra Vraštila (1922 – 1979), malíře a ilustrátora dobrodružné literatury s jeho nezapomenutelnými kresbami v dílech amerického klasika J. F. Coopera, Zane Greye či verneovek.

A okolí? Samozřejmě velkolepé Rabí či poněkud bližší (a menší) Prácheň. A pod vrchem Slavníkem u Svatého Pole nalezneme kapličku sv. Anny, vybudovanou nad mohutným vodním pramenem s léčivými účinky. Však zde kdysi stávaly malé lázně.

A koho už unavuje trmácení po nesčetných památkách, může zvolit celoročně otevřený horažďovický aquapark, nebo si půjčit loďku v Rosenauerově mlýně, tábořišti na ostrově proti městu. Ostatně i zde si může prohlédnout historickou expozici původního mlýna i s praktickými ukázkami.