Na Golanských výšinách dochází ke střetu právní doktríny absolutního zákazu získávání územních zisků silou a respektu k nutnosti ochrany národní bezpečnosti státu Izrael.

Syrská republika, jejíž součástí byly Golanské výšiny, vznikla v roce 1930 a po svém vzniku byla pod kontrolou Francie. Na tomto stavu se nic nezměnilo ani v době války, kdy Sýrii kontroloval vichistický režim kolaborující se zeměmi Osy. Spojenci dobyli Sýrii v roce 1941 a formálně získala nezávislost v roce 1944. V roce 1945 se pak stala členem OSN.

Území za mír 

Bývalé koloniální hranice Sýrie se staly jejími státními hranicemi a tyto hranice uznalo mezinárodní společenství. V době vzniku státu Izrael tedy Sýrie existovala jako mezinárodně uznávaný nezávislý stát s jasně vymezenými hranicemi a Golanské výšiny byly její nedílnou součástí.

Okamžitě po vzniku státu Izrael napadly okolní arabské státy nově vzniklý stát. Syrská armáda vedla svůj útok právě přes Golanské výšiny. Syrský útok byl odražen a Izrael podepsal se Sýrií dohodu o příměří v roce 1949.

Linie příměří byly přibližně stejné, jako mezinárodně uznávané hranice mezi oběma státy, pouze byla zřízena nárazníková demilitarizovaná zóna. Dohoda o příměří stanovila, že linie příměří není konečnou hranicí mezi státy. Tato dohoda nebyla nikdy transformována na mírovou smlouvu a obě země jsou do dnešního dne ve válečném stavu.

V roce 1967 provedl Izrael v očekávání koordinovaného arabského útoku preventivní útok mimo jiné proti syrské armádě, který skončil okupací většiny území Golanských výšin. Zastavení bojů bylo dohodnuto přibližně měsíc po jejich vypuknutí.

Izraelský preventivní útok byl v souladu s mezinárodním právem, a to na základě možnosti preventivní sebeobrany podle Charty OSN. Jak Rada bezpečnosti, tak Valné shromáždění OSN odmítly různé návrhy rezolucí, které by označily Izrael za agresora. Rada bezpečnosti nicméně trvala na tom, aby Izrael vrátil okupovaná území Sýrii, s čímž Izrael souhlasil v případě uzavření mírové smlouvy v souladu se svojí koncepcí "území za mír".

Když chce soused válčit 

Egypt, Jordánsko a později Libanon s Izraelem mírové smlouvy uzavřely, ale Sýrie takový krok odmítla. V reakci na to odmítnul Izrael vrátit okupované Golanské výšiny z důvodu národní bezpečnosti nepřátelskému syrskému státu, který odmítal všechny mírové iniciativy.

Zároveň tím však Izrael porušoval zákaz získání území silou, což je jeden ze základních pilířů poválečného mezinárodního práva. Okupace cizího území je sice mezinárodním právem připuštěna v případě nutnosti okupace pro sebeobranu, ale taková okupace nezakládá suverenitu okupanta nad okupovaným územím.

V roce 1973 zaútočila Sýrie na Izrael znovu, a to opět přes Golanské výšiny. Dohoda o zastavení bojů byla uzavřena ještě tentýž rok za situace, kdy Izrael opět ovládal většinu Golanských výšin. V dohodě bylo výslovně uvedeno, že se nejedná o mírovou smlouvu.

V roce 1981 přijal izraelský parlament zákon, kterým prohlásil Golanské výšiny za nedílnou součást Izraele, čímž z hlediska vnitrostátního práva legalizoval okupaci cizího území. Tento krok okamžitě odsoudilo celé mezinárodní společenství včetně USA, ale i Rada bezpečnosti OSN a Valné shromáždění OSN.

Právně závazná rezoluce a jednomyslně přijatá rezoluce Rady bezpečnosti prohlásila zákon za neplatný a nevyvolávající žádné mezinárodněprávní důsledky. USA navíc v důsledku přijetí zákona pozastavily dohodu o bezpečnostní spolupráci s Izraelem. I když Rada bezpečnosti odmítla označit okupaci Golanských výšin za agresi, rezoluci s obdobným obsahem, i když právně nezávaznou, přijalo Valné shromáždění OSN.

Není okupace jako okupace

Je tedy zřejmé, že mezinárodní společenství izraelskou suverenitu nad územím Golanských výšin odmítalo, a to na základě norem mezinárodního práva, které zakazují uznat suverenitu nad územím, které bylo získáno silou. Tento princip byl zopakován v rezoluci Rady bezpečnosti, která odsuzovala iráckou anexi Kuvajtu.

Na druhou stranu není možno nevidět specifickou povahu izraelské okupace Golanských výšin. Sýrie vytrvale odmítá uznat stát Izrael a uzavřít s ním mírovou smlouvu. Izrael byl přes území výšin napaden již třikrát a jeho bezpečnost vyžaduje stálou vojenskou přítomnost v této oblasti.

Pokud by se Izrael stáhnul z Golanských výšin, ocitl by se Hizballáh a další spojenci Iránu v bezprostředním sousedství izraelských měst a vesnic v severní Galileji, což by ohrozilo vekou část izraelského obyvatelstva a jeho vodní zdroje.

Mezinárodní právo však nemůže být odtrženo od reality. Pokud je poválečná okupace nutná z důvodu národní bezpečnosti a trvá více než padesát let, je myslitelné, aby mezinárodní právo uznalo, že tento stav zakládá nová práva, i když mají původ v porušení mezinárodního práva. Tato práva jsou navíc podpořena právem obyvatel Golanských výšin na sebeurčení, které si přejí v rámci státu Izrael.

Izrael vybudoval silnou nárazníkovou zónu před sílami napojenými na teroristické organizace, což by rovněž mělo přimět mezinárodní společenství k uznání suverenity Izraele nad Golanskými výšinami. Mezinárodní právo je totiž založeno na precedentech a mělo by být v souladu s realitou, kterou si vyžaduje mezinárodní bezpečnost.

Absence efektivity řešení izraelsko-syrského konfliktu ze strany OSN a zejména její Rady bezpečnosti jsou výzvou mezinárodnímu právu, které by mělo uznat, že některé doktríny platné po 2. světové válce nejsou v současném světě aplikovatelné.