Překreslení soudní mapy neboli zjednodušení uspořádání soudů v Česku. Problém, který má dvě základní řešení: rušení vrchních soudů, nebo naopak těch nejmenších. Mluví se o něm desetiletí, přesto to v tuto chvíli nevypadá, že by se některá z možných variant přiblížila naplnění.

Problém třístupňové, ale fakticky čtyřčlánkové soustavy je znám dlouho. Když v lednu 2015 nastupoval do funkce nový šéf obecného soudnictví, čerstvě jmenovaný předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, hned při svém prvním veřejném vystoupení v Otázkách Václava Moravce navrhl začít právě u nejmenších soudů.

"Už když jsem nastupoval do funkce, upozorňoval jsem, že by v souvislosti s procesními předpisy měla být řešena tato otázka. Na počátku to tak vypadalo, že se to bude řešit, pak se i dokonce v jednom období pan ministr Pelikán vyjadřoval, že se bude zabývat otázkou, jestli je naše třístupňová, čtyřčlánková soustava pro tak malý stát, jaký jsme my, vhodná. V té souvislosti jsem upozorňoval na to, že je potřeba se hlavně zabývat okresními soudy. Protože tam se tvoří právo," říká dnes Šámal.

Sedm soudců na malých soudech 

Dnes má soud každý okres, jejich personální obsazení i kvalita se ale výrazně liší. Zatímco třeba na Městském soudu v Brně pracuje kolem 80 soudců, v Prachaticích a Rokycanech jich je sedm, v Jeseníku osm.

To naráží na řadu problémů, některé z nich jsou závažné. Špatně se na takových malých soudech například zajišťuje specializace. Nebo třeba rozhodování o vazbě. Soudci, kteří soudí trestní právo, o nich rozhodovat nemohou, protože by se tím vyloučili z pozdějšího projednávání věci samotné.

"U malých soudů je snaha přesunout tuto takzvanou agendu předprocesního soudce pro přípravné řízení do civilní oblasti. Soudcům, kteří soudí civil. Což samozřejmě není dobré, protože zase rozhodování o vazbách je mimořádně důležité z hlediska ústavních principů, a hlavně základních lidských práv. Právo na svobodu. Takže v tomto směru si myslím, že opravdu malé soudy mají problémy," říká Pavel Šámal.

Podobné je to se specializacemi soudců, třeba na korupční trestnou činnost nebo souzení mladistvých.

"Začíná se prudce oddělovat taková ta tradiční a relativně jednoduchá soudní agenda, která by měla zůstat blízko lidem. Typické jsou rodinné spory, drobné pracovní spory a tak dále. A od toho se odlišují čím dál obtížnější spory například v trestním právu. Třeba hospodářská kriminalita je dnes nesmírně komplikovaná, s mezinárodním prvkem, ale týká se to také celé řady sporů o ochranu osobnosti nebo autorská práva. I některé specifické podnikatelské spory jsou velmi komplikované, a tam by měla mít přednost specializace před blízkostí soudu," domnívá se předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra.

Zdá se, že úvahy v poslední době skutečně směřují k nějaké formě rušení okresních soudů a zjednodušení, resp. srovnání soustavy na tři stupně i tři články. Vždy, když má dojít na praktické řešení těchto otázek, narazí to ovšem na související právní předpisy, které by bylo třeba řešit současně.

Když se probíral zákon o státním zastupitelství a rušení jeho vrchních stupňů, zaznívaly argumenty, proč současně nezrušit i vrchní soudy. Nebo námitka, že je třeba nejprve přijmout nový trestní řád, a pak teprve podle něho upravit soustavu státního zastupitelství.

Souběh s trestním řádem a občanským soudním řádem, což jsou procesní předpisy, jejichž příprava je evergreenem každého volebního období, opět brzdí úvahy o překreslení soudní mapy. Přesněji řečeno jejího uvedení do praxe. Na komplexní reformu justice není dostatečná vůle a vcelku ji ani nikdo legislativně nepřipravuje. A jednotlivé návrhy na změnu zase naráží na nepřipravenost komplexní změny.

Je jedno, kde začneme 

Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského není tak úplně podstatné, který stupeň bude nakonec zrušen, pokud se podaří soustavu ustálit na třech článcích. Neříká přímo, který stupeň zrušit, ale ideální je podle něho třístupňová soustava. Tak, aby byla jasná a přehledná pro každého občana.

"Máme z důvodů, které se dnes někomu mohou jevit jako absurdní a komické, čtyřstupňovou soudní soustavu. Přitom každý proces ve všech formách hmotného práva má jeden stupeň nalézací, jeden stupeň odvolací a případně jeden dovolací, ale prostě více jak tři stupně prostě nemá žádné soudní řízení. Ale soustavu máme čtyřstupňovou. To je samo o sobě nesmysl, absurdní," říká Rychetský.

Taková soustava je podle něho i zbytečně drahá, co se nákladů na její provoz týče. A vede i k nechtěným vedlejším efektům.

"Opakovaně se mění procesní přepisy, co se tedy vytáhne z toho nejvyššího stupně, dá se to na jiný stupeň a tak dále. Vyvolává to ohromné konflikty, tzv. konflikty kompetenční. Komu to patří, to je dobrá agenda pro advokáty, ale i pro soudce, protože základní vlastnost každého soudce je: proboha jak nesoudit, ať to soudí někdo jiný," říká předseda Ústavního soudu.

Proti argumentům o nemožnosti specializace se často namítá, že malé soudy s malými kolektivy dobře fungují v jakési až rodinné atmosféře. Z toho vycházejí návrhy tyto soudy – ve smyslu "budov", jejich personálního obsazení a blízkosti občanům, nerušit, ale ponechat je jako pobočky krajských soudů, které by se ovšem staly do budoucna prvním stupněm.

"Samozřejmě zase ale existuje jiný názor, že malý kolektiv lépe funguje. Ale ve světě, když jsme si dělali analýzu, jsou malé soudy většinou rušeny nebo spojovány. Ne, že by se rušily budovy, ty zůstávají. Ale spojují se do větších celků, zastřeší se jedním soudem prvostupňovým, který pak sedí i ve více budovách. To není žádný problém. A vlastně se tím problémy odstraní," říká předseda Nejvyššího soudu Šámal.

Jak překreslit mapu? 

K reformě takzvané justiční mapy sáhla v posledních desetiletích většina evropských států.

Rozmístění soudů úzce souvisí a mění se i podle hospodářského vývoje a s tím spojených přesunů obyvatelstva. Mění se rovněž specifická trestná činnost, která vyžaduje specializace soudců.

Pokud soudní soustava nedokáže na tyto měnící se trendy reagovat, odráží se to ve fungování justice jako celku a třeba i v délce řízení. Což potom vede k poklesu důvěry občanů v justici.

Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra poukazuje na to, že Česko nemá žádnou analýzu moderních trendů v zemích, kde již justiční mapu překreslili. A stále příliš spoléhá na historické „habsburské“ členění.

„Žijeme ve střední Evropě, kde funguje taková ta tradice, které já říkám habsbursko-pruská. Přijdete v Rakousku nebo Německu na soud a opravdu tam najdete ty samé dveře, se stejným úředníkem, se stejnou pracovní náplní. A my chceme tyto dvě sousední země dohnat nebo dokonce předehnat v kvalitě, v rychlosti atd. V rychlosti jsme je už dokonce možná dohnali. Ale je rozumné přebírat jejich ideové vzory a nepodívat se i jinam?“ ptá se Libor Vávra.

Navrhuje, aby před nastartováním reformy byly důkladně prozkoumány i jiné právní systémy, které jsou od tradičního členění české justice výrazně odlišné. Třeba skandinávský, nizozemský nebo belgický.

„Mám pocit, že jsme uvízli. Většina z nás, když už někde studovala, tak obvykle v Německu a Rakousku. Samozřejmě anglosaský systém je nepřenosný do Evropy, ale tohle je zásadní otázka, která mi chybí. Debata o tom, jestli Evropa nenabízí i jiné modely, než je ten německo-rakouský.“ říká Libor Vávra.

Robert Malecký pro Ústav nezávislé žurnalistiky