Odpověď je jednoduchá: Je to úplně jedno, obě jsou stejně dobré. Tak proč se tedy alobal vyrábí se dvěma různými stranami?

Ono to totiž nemá praktický důvod, jde pouze o důsledek výrobního procesu, kdy ocelové válce pod velkým tlakem rozválejí hliník na velice tenkou fólii. Tu tenčí na tloušťku 0,006 mm, tu silnější (třeba pro grilování) na 0,02 mm. A samozřejmě se i tady šetří místo a energie, takže je efektivnější válcovat dva hliníkové pláty naráz. Vnější strany, které se dostanou do styku s ocelovými válci, jsou lesklé, ty vnitřní zůstávají (kvůli měkkosti hliníku) matné a drsnější.

Lesklá strana samozřejmě odráží teplo a světlo lépe než ta matná, to však hraje významnější roli až od 500 stupňů výš. Pokud do alobalu jen balíme potraviny, je tedy úplně fuk, jakou stranu zvolíme. Trochu jiné to je, pokud v něm pečeme či grilujeme. Tam by snad trochu mohlo proces urychlit, kdyby matná strana směřovala ven a lesklá dovnitř.

Patent na výrobu hliníkových fólií získal v roce 1905 švýcarský podnikatel Heinrich Alfred Gautschi. Jeho metoda ale umožňovala pouze výrobu jednotlivých plátů, patent na nekonečný pás získal v roce 1912 další Švýcar Robert Victor Neher společně s Erwinem Lauberem a Albertem Gmürem. V polovině minulého století pak alobal vytlačil z trhu do té doby rovněž používaný cínový staniol, který byl těžší – a především dražší.

Alobal je velice šikovná věcička: Je neprodyšný, tepelně izolující, neprůsvitný a vodivý a vedle kuchyně má i řadu dalších možností využití. Takových tipů najdeme na webu spoustu – od broušení nůžek po pomoc při žehlení. Ke všem pozitivum tedy na závěr alespoň jedno negativum: do přímého styku s alobalem by neměly přijít obzvlášť kyselé, zásadité či slané potraviny. Kvůli dlouhodobějšímu kontaktu totiž do nich hliník difunduje. Tmavnoucí až černající fólie, která se může leckdy i rozpouštět, je zase důsledkem koroze, která vzniká třeba kontaktem s jinými kovy.