KSČM stojí před nelehkým úkolem: pokud nechce po příštích sněmovních volbách vyklízet poslanecké lavice, měla by přistoupit k výrazným změnám. Oslabování partaje je evidentní. V posledních volbách do dolní komory komunisté získali 7,76 procenta hlasů (v roce 2013 to bylo 14,91 procenta). V loňských komunálních volbách v Praze obdrželi 3,26 procenta (v roce 2014 měli ještě 5,91 procenta) a v letošních evropských volbách dosáhli jen na 6,94 procenta a jeden mandát (před pěti lety to bylo 10,98 procenta a mandáty tři).

Nyní se k tomu přidává to, že podle nejnovějšího průzkumu Kantar CZ pro Českou televizi by strana se svými 4,5 procenta zůstala mimo sněmovnu. Úpadek KSČM tak lze pozorovat na všech úrovních české politiky (ani v Senátu aktuálně nemá své zástupce).

Výjimkou nejsou ani kraje, kde znatelný propad stranických preferencí nastal už mezi volbami v roce 2012 (nejhorší výsledek partaj zaznamenala ve Zlínském kraji - 16,08 procenta - a nejlepší v Ústeckém - 25,26 procenta) a 2016 (nejméně procent měla v Libereckém kraji - 8,1 - a nejvíce v Ústeckém - 15,82).

Velkou neznámou jsou potom blížící se krajské volby, které se mají konat příští rok v říjnu. Ústup KSČM ze scény se zde může projevit ještě výrazněji. V některých krajích se partaj vůbec nemusí dostat do zastupitelstev.

Zabarikádovat se ve svých funkcích

Zatím to nevypadá, že by na tento vývoj, který už několik let trvá, strana dokázala nějak reagovat. Místo toho, aby se pod tlakem klesající podpory zásadně proměnilo to, jak působí navenek a jaká témata řeší, představitelé KSČM se spíše snaží zabarikádovat ve svých současných pozicích a defenzivně reagují na všechno, co by je mohlo jakkoli ohrozit.

Případně bojují dávné bitvy a vzývají své spojence v Rusku a Číně, což jim možná pomáhá udržet si část tenčících se příznivců, ale žádné nové voliče jim to zřejmě nepřinese. Komunisté se sice mohou chlubit dílčími úspěchy, kterých dosáhli podporou vlády Andreje Babiše, žádný viditelný efekt na jejich preference to však prozatím nemá.

O bezradnosti a přešlapování na místě rovněž svědčí vystoupení stranického předsedy Vojtěcha Filipa na zářijovém zasedání Ústředního výboru KSČM v Praze, ve kterém hovořil například o přípravě partaje na "další antikomunistickou kampaň".

Filip ve snaze udělat z komunistů oběť příkoří a odvést pozornost od toho, že právě on nese hlavní díl odpovědnosti za upadající přízeň voličů, hřímal: "Jsem přesvědčen, že to všichni vnímáme, víme, co se odehrávalo v červnu při demonstraci v Praze nebo i v jiných městech, a to, co se odehrává nyní okolo dalších politických témat. Nebude to nic jednoduchého a musíme mít na paměti, jaká je současná politická situace."

Namísto toho, aby šéf KSČM věcně rozebíral chyby, které partaj a její vedení napáchaly, a přiznal, že se na nich také podílel, poukazuje na vnějšího nepřítele. Propad, kterému strana čelí, zčásti neuznává a zčásti ho svaluje na prostředí a síly, které komunistům nepřejí a usilují o to je co nejvíce poškodit.

Vládnoucí mediokracie a zlé časy v ulici Politických vězňů

Zásadní roli zde hraje mediokracie, která je podle Filipa největší nevýhodou KSČM, protože se jí podařilo "vrazit klín" do práce členů strany. Mediokracii předseda komunistů zmiňuje hned několikrát. V jeho podání se stává něčím, co u nás vládne a co je zdrojem mnohých zákeřných manipulací.

Filip tak varuje před "selektivním přístupem", který se stal "nástrojem manipulace vládnoucí mediokracie", a nabádá, aby členové strany mediokracii nevěřili. Upozorňuje, že ODS a TOP 09 budou využívat právě mediokracii k tomu, aby se dostaly k moci. Vzhledem k tomu, že Filip ani vzdáleně nenaznačuje, co tímto termínem myslí, pravděpodobně s ním byli všichni přítomní členové Ústředního výboru KSČM obeznámeni a je běžnou součástí jejich slovní zásoby.

Dalším faktorem, který Filip vyzdvihuje, je už zmíněný antikomunismus. Šéf KSČM v této souvislosti apeluje na to, aby komunisté drželi pohromadě: "V této době sílícího antikomunismu budeme potřebovat ještě víc než kdy jindy právě spolupráci a podporu jeden druhého."

Jeden by skoro čekal, že se vedení partaje ve svém sídle v ulici Politických vězňů snad zabarikáduje a opevní a bude volat každého dobrého komunistu, aby přispěchal na pomoc, když komunistům nastaly tak zlé časy.

Pozoruhodné je i to, jakým způsobem Filip vysvětluje zmiňovaný propadák strany v srpnovém průzkumu veřejného mínění: "A víme, co se tady odehrávalo. Když neměli 50. výročí srpna 1968, tak měli 50. výročí první demonstrace. Vždycky něco vymyslí, vždyť se podívejte na ty pořady, které se vysílají. Nic nesmí sloužit KSČM, ale proti nám. Pořád budou zaměňovat KSČ a KSČM a je jim jedno, kolik lidí přišlo do strany po roce 1989, kolik lidí ji opustilo a kolik zase přišlo zpátky nebo kolik lidí ztratilo víru v to, že to dokážeme."

Globální spiknutí proti KSČM

Filip tak štěká do všech stran a tváří se, že se proti chudákům komunistům celý svět spikl. Kromě toho se ale představitelé KSČM nezmůžou na nic jiného než na dílčí symbolické změny, jako když například kandidátní listinu do Evropského parlamentu vytvořili společně s menšími levicovými subjekty a nazvali ji KSČM - Česká levice společně.

Na její přední příčky pak umístili několik mladých neokoukaných tváří, europoslankyní se však nakonec stala jen jednička kandidátky Kateřina Konečná, která nejprve 12 let působila v Poslanecké sněmovně a následně pět let v Evropském parlamentu. Takže se o ní s trochou nadsázky dá říct, že byla tak dlouho mladou komunistickou političkou, až v politice zestárla.

Klíčové události, které KSČM příští rok čekají, jsou krajské a senátní volby, a ještě předtím v dubnu sjezd strany, který ale nebude volební, protože mandát vedení partaje je čtyřletý. Filip je předsedou už bezmála 14 let, jeho výměna by tak byla logická - zvlášť v době, kdy se straně nedaří.

Komunisté by ve svém čele potřebovali mít někoho, kdo by dokázal změnit jejich image a byl symbolem nové éry. Filip se však zřejmě na postu stranického šéfa skončit dříve nechystá, i když nelze vyloučit nějaký vnitrostranický otřes po krajských volbách, pokud by pro stranu dopadly zvlášť špatně. Zároveň je otázka, kdo by Filipa nahradil.

V dubnu 2018, kdy byl naposledy zvolen předsedou, získal ve druhém kole 165 hlasů a jeho hlavní oponent Josef Skála 145. Skála byl přitom členem KSČ od roku 1970 a následně KSČM od roku 1990, takže je ve výsledku ještě zasloužilejším kádrem než samotný Filip. V prvním kole se o post předsedkyně ucházela rovněž Kateřina Konečná, která ovšem obdržela jen 79 hlasů. Těžko si však představit, že by Skála či Konečná přinesli nějaký zásadnější obrat v tom, jak se strana navenek projevuje, když jsou její součástí takovou dobu.

Vzhledem k tomu, že KSČM promeškala čas, kdy by změna předsedy byla nejlogičtější (tedy hned po minulých sněmovních volbách), je docela dobře možné, že Filip svoji éru šéfa partaje uzavře tím, že komunisty vyvede ze sněmovny, a teprve potom se uvolní prostor na to, aby stranu vedl někdo jiný. A vzhledem k tomu, jak velký šok by to pro komunisty byl, mohli by si pak do svého čela zvolit někoho, kdo by se tam za normálních okolností nedostal.