Bylo devět hodin večer 12. srpna a Kevin McGuigan v doprovodu manželky právě zaparkoval na dvoře svého domu v belfastském Comber Courtu, když je překvapila dvojice mužů v tmavém oblečení.

McGuigan zcela jistě věděl, co se chystá – proto se pokusil o útěk, nedostal se však daleko. Zemřel přímo před zraky své ženy.

Nebyl žádné neviňátko: ve skutečnosti to byl zkušený nájemný zabiják Prozatímní irské republikánské armády, který navíc jen o několik měsíců dříve dost možná zavraždil svého bývalého kolegu a jednoho z velitelů IRA, Gerarda Davisona.

Právě proto byla zřejmě nařízena jeho poprava. Spor mezi Davisem a McGuiganem byl podle všeho osobního charakteru a táhl se dlouhou dobu zpátky do let, kdy spolu pracovali pro IRA. A z celkem logických důvodů by ho zdaleka nejméně měli litovat unionisté, tedy zastánci setrvání Severního Irska ve Spojeném království, které McGuigan za svých mladých let bez milosti unášel a popravoval.

Přesto právě unionisté kvůli McGuiganově vraždě spustili jednu z největších politických krizí od Velkopáteční dohody z roku 1998, jež umožnila současný křehký mír.

Peter Robinson, předseda největší Demokratické unionistické strany (DUP) a zároveň premiér počátkem září rezignoval spolu se všemi svými kolegy s výjimkou ministra financí ze společné vlády. Následovala ho i menší Ulsterskou unionistickou stranou (UUP).

McGuiganova vražda je podle Robinsona jasným důkazem pokračující existence Prozatímní irské republikánské armády, jež měla být podle dohod z roku 1998 rozpuštěna a odzbrojena, a její politický zástupce, největší republikánská a katolíky zastupující strana Sinn Féin, by tedy měla být vyloučena z vlády.

Na stole jsou nyní předčasné volby a možnost návratu přímé vlády z Londýna, což by bezpochyby rozčílilo katolickou a republikánskou část obyvatelstva. Mnozí se obávají, že skoro 20 let relativně poklidného vývoje je u konce.

Severní Irsko samozřejmě nikdy nezůstalo úplně v klidu a napětí mezi republikány a unionisty je patrné doslova na každém kroku – už jen z památníků a nástěnných maleb po celém Belfastu, připomínajícím zločiny nebo naopak hrdinské činy jedné a druhé strany.

Řadu politicky a nábožensky rozdělených předměstí od sebe odděluje i fyzická bariéra v podobě plotu. Oblíbeným zdrojem potyček jsou velké akce jedné nebo druhé strany, ať už jsou to letní pochody oranžistů (loajální protestanti, podle Viléma Oranžského, který v 17. století svrhl katolického krále Jakuba) nebo třeba svátek sv. Patrika, patrona Irska.

Na ulici se často objevují nevybuchlé bomby nebo se střílí, občas také dojde k nějaké minulostí motivované politické vraždě.

Na druhou stranu už mezi oběma komunitami není otevřená válka, která si vyžádala více než tři tisíce mrtvých a 20 tisíc zraněných. Dohoda z roku 1998 přinesla skutečnou naději na usmíření, kdy se povětšinou odložily zbraně a vyměnily se za nevybíravé útoky a tvrdá vyjednávání mezi politickými křídly ozbrojených republikánských i unionistických uskupení.

Dokonce i zmíněné potyčky se staly spíš jakousi součástí severoirského folklóru než skutečně nebezpečnými spory. Když jsem se minulý rok právě na svátek svatého Patrika ptal protestantského pastora v jižním Belfastu na tradičně se opakující střety katolíků a protestantů na podobných akcích, označil to za "bezvýznamné klukoviny".

Sestra Mary, bývalá učitelka z katolické St. Patrick's College, vypadala během našeho rozhovoru o výsledku mírového procesu přímo dojatě a vzpomínala na doby, kdy její zařízení opakovaně obsazovala britská armáda při hledání ukrývajících se teroristů z IRA a kdy v noci nemohla spát kvůli střelbě a neustálému řevu sirén a helikoptér.

Upozadění katolíci dostali skutečnou rovnoprávnost, Sinn Féin podíl na vládě a unionisté zase zajistili, že Severní Irsko zůstává pevnou součástí Spojeného království, ač obdařenou značnou autonomií. Jejich DUP je navíc nejsilnější stranou v parlamentu s vlastním ministerským předsedou.

Můžeme se ptát, zda stojí za to ohrožovat křehký a těžce budovaný mír kvůli odvetné vraždě bývalého nájemného zabijáka. Důvody současné krize však sahají hlouběji.

Na jedné straně je fakt, že určité struktury IRA zůstávají v  Severním Irsku aktivní, přestože Sinn Féin to popírá a dlouhodobě se snaží od problematické minulosti odpoutat. Nástupnická struktura Prozatímní IRA se z teroristické a národně osvobozenecké organizace proměnila v obří pašerácký gang s pohonnými hmotami operující na hranici s Irskem, na kterém vydělává desítky milionů liber.

I když možná ještě důležitější je, že severoirská vláda je v politické krizi vlastně permanentně. Znepřátelené strany jsou nuceny vládnout spolu bez existence opozice, na základě sektářského a historického dělení sil, což znamená, že vládnou pomalu.

Severní Irsko například už deset měsíců funguje bez rozpočtu, protože se na něm nedokáže dohodnout DUP prosazující implementaci konzervativních škrtů z pera britského premiéra Camerona, zatímco Sinn Féin po vzoru hnutí jako Syriza nebo Podemos staví svou image na odmítání politiky austerity, tedy utahování opasků.

I kvůli politickému záseku je Severní Irsko stále na pokraji recese, zatímco zbytek Spojeného království rychlým tempem roste. Svým způsobem je tak odchod z vlády pod záminkou McGuiganovy smrti politickým tahem, který by mohl rozhodnout ve prospěch unionistů: kdyby se moc z autonomního parlamentu na čas vrátila přímo do Londýna, Cameronova vláda by mohla vnutit Severnímu Irsku svoje škrty a svůj rozpočet podle přání DUP.

Takový scénář je však hrou s ohněm. Uvědomují si to snad i unionisté, kteří se nakonec rozhodli zapojit do krizových rozhovorů vedených britskou ministryní pro Severní Irsko Theresou Villiersovou, která se schází se všemi parlamentními stranami a pokouší se dosáhnout dohody.

Paralelně se o to samé pokouší zástupci irské vlády. Jedním z kompromisních řešení by mohlo být navržené znovuzřízení nezávislé monitorovací komise, jež v minulých letech prozkoumávala případy porušení mírové dohody. To nicméně nevyřeší ani zablokovanou politickou situaci v zemi, ani aktivity "kriminálního impéria" pašeráků na pobřeží a hranici s Irskem.