Úleva. Jediné slovo, kterým se dají popsat páteční ranní pocity odpůrců skotské nezávislosti, a to nejen v samotném Skotsku. Elity od Washingtonu po Peking si viditelně oddechly. Věci zůstaly při starém, v západní Evropě nevznikl nový stát. Britský premiér David Cameron přestal počítat dny a hodiny do svého odvolání kvůli rozbití plodů Slavné revoluce. Ve své první reakci na výsledky pochválil Alistaira Darlinga, vůdce unionistické kampaně Better Together, za dobře odvedenou práci a úspěšně vybojovanou bitvu.

Název Better Together po celé dva roky od vyhlášení referenda by se přitom měl interpretovat jako výhrůžka: Je vám lépe s námi, Angličany. Sami za sebe to nezvládnete.

Darling a jeho tým se rozhodli pojmout kampaň osvědčeným způsobem. Vystrašit Skoty k smrti a přesvědčit je o vlastní neschopnosti. Strašilo se vším a ze všech stran. Samostatné Skotsko se zhroutí. Prudce se zvýší daně, vyroste nezaměstnanost. Že má ropu a zemní plyn? Nemá toho dost, suroviny určitě brzy dojdou. Vytáhli samozřejmě libru. Skotové si prý svoji měnu rozhodně nechat nemohou, ozývalo se z kruhu westminsterských politiků a londýnských bankéřů. Skotsko bude muset znovu žádat o vstup do Evropské unie a Severoatlantické aliance. A kdo ví, jestli je Španělsko – politici výrazně pomrkávali, zmenšenou Británii by to samozřejmě ani nenapadlo – nebude chtít kvůli Kataláncům jejich vstup blokovat. Na hranicích vyrostou bariéry, vlastně skoro mexický plot. Nebude fungovat byznys, a kdo by chtěl kupovat skotskou whisky, když země zmizí z jednotného trhu a ještě tam navíc nebudou anglické banky, aby jim mohly půjčovat?

Samostatnost se ve Skotsku samotném zkrátka malovala jako naprostý krach. Bez sání z velkých prsů bohaté anglické matky neduživý skotský chlapec onemocní a zemře. Vždyť, považte, sama anglická královna požádala rebelující seveřany, aby se nad svým rozhodnutím pořádně zamysleli. A jenom nesvéprávný člověk by mohl takové úctyhodné dámě odporovat a tvrdit, že její oblíbené prázdninové sídlo není součást staré Británie.

Na nějaké společné hodnoty, které snad oba národy sdílí, se raději neupozorňovalo. A zoufalé sliby doprovázené slzami ministerského předsedy přišly sotva několik dní před samotnou volbou jako reakce na jediný průzkum ukazující náskok aye. Kampaň strachu byla natolik účinná, že se jí podařilo infikovat média po celém světě, takže se našly i téměř domácí důvody pro skotskou závislost; například hrozba oslabení celého Západu při jeho střetu s Ruskem.

V tuto chvíli už nemá cenu se rozčilovat nad přehlušenými argumenty příznivců nezávislosti, ať už jde o sociální spravedlnost, rozdílné politické vidění světa, závislost britských vlád na finančním sektoru nebo bezbrannost trpasličího partnera před rozhodnutími přijatými londýnským gigantem. Nemá ani cenu připomínat, že když se pětapadesát milionů Angličanů rozhodne, bude muset Evropskou unii opustit také proevropské, pětimilionové Skotsko. Rozpad této unie přitom ve Westminsteru nikoho příliš nevzrušuje, zato rasistické a bigotní separatisty ze Strany nezávislosti (UKIP), kteří letos v Anglii přesvědčivě vyhráli volby do Evropského parlamentu, naopak vzrušuje hodně.

Je to, jak to je. Přestože se rozdíl mezi příznivci a odpůrci nezávislosti od začátku roku dramaticky snížil, pohodlná jistota zvítězila nad vidinou takřka apokalyptické změny. Skotsko možná dostane nějaké pravomoci, když budou chtít konzervativci, které na severu nevolí vůbec nikdo. Možná dokonce i možnost používat část skotské daně z příjmu. Za tenhle příslib už premiéru Cameronovi kolegové vyčítají pomatení mysli. A nebo bude všechno jinak. David Coburn z UKIP v nočním speciálu BBC k referendu sliboval konec "nenáviděného" sociálního státu. Na skotském voliči to už záviset nebude.

Jedna věc je na výsledku referenda přece jen pozitivní. Skotům zůstane celá rozvětvená královská rodina. A taky Velšanům, Irům a vůbec všem těm 'rádoby národům, které by si vlastní vládou mohly jen ublížit'.