Vysoké podpatky se samozřejmě nosily už dříve, ale bylo to zpravidla z praktických důvodů. Objevily se už ve starém Egyptě, v antickém Řecku si je nazouvali herci, aby byli lépe vidět, později sloužily jezdcům, protože se díky nim udržela noha lépe ve třmenu. V patnáctém století nosily boty s dřevěnou podrážkou vysokou až bezmála půl metru benátské prostitutky, především s cílem upoutat na sebe pozornost. A vyšší podrážka byla koneckonců praktická i pro muže, zvláště pak pro ty zámožnější, kteří nechtěli svou drahou obuv upatlat všelijakým svinstvem, jehož bývaly tou dobou ulice plné.

První přesně doložené datum, kdy si nějaká dáma obula vysoké podpatky jako módní doplněk, je ovšem 28. říjen 1533. Tehdy se mladičká Kateřina Medicejská (1519-1589) vdávala v Marseille za prince Jindřicha Orleánského, pozdějšího francouzského krále Jindřicha II. (1519–1559).

Oběma bylo tou dobou pouhých 14 let a vysoké podpatky měly drobné (150 centimetrů) nevěstě dodat patřičné sebevědomí. Zvláště pak později, kdy Kateřina onoho sebevědomí potřebovala pořádnou porci, aby si nepřipadala ušlápnutá vedle dlouhonohé – a dlouhodobé – Jindřichovy o dvacet let starší milenky Diany de Poitiers (1499-1566).

Kateřina jako rodačka z Florencie zřejmě vysoké podpatky odkoukala od benátských prostitutek a přivezla tuto módu do Francie. Tam se nový doplněk uchytil a brzy si jej osvojila francouzská šlechta, muže nevyjímaje. Například francouzský král Ludvík XIV. nebyl žádný obr a svou 160 centimetrů vysokou postavu hnal do výše deseticentimetrovými podpatky, které byly zpravidla červené a zdobené bitevními výjevy.