Levice v České republice se začala zabývat tím, jakým směrem se vydat a jak se změnit, aby její politika byla i nadále atraktivní pro občany. Není se co divit. Preference ČSSD a KSČM v průzkumech veřejného mínění dlouhodobě padají.

Podle posledního šetření Kantar TNS pro Českou televizi měla sociální demokracie jen 5,5 procenta a komunisté dokonce jen 4,5 procenta. Nejde přitom o ojedinělý výsledek, nýbrž setrvalý trend, který je možné pozorovat i u dalších agentur.

Reakcí na úpadek obou stran, u nichž zdaleka není jisté, zda po nadcházejících sněmovních volbách příští rok na podzim budou ještě zasedat v poslaneckých lavicích, je vznik dvojice nových subjektů, které se prohlašují za levicové. Budoucnost a Levice se snaží být politickými uskupeními, která u nás doposud chyběla, a nabízet skutečnou levicovou politiku pro masy "obyčejných" občanů.

Budoucnost tak na svém webu například píše: "Pravidla a daňová zátěž nejvíce dopadají na nás obyčejné lidi, zatímco ti nahoře se jim úspěšně vyhýbají." Levice k tomu pro změnu dodává: "Říká se, že společnost bohatne, ale z většiny hospodářského růstu těží nejmajetnější desetina obyvatel, zejména když dnes vlastní polovinu majetku světa již méně než jedno procento obyvatel."

Obyčejní lidé a levicoví liberálové

Obě uskupení se tak soustředí především na ekonomická témata a takové programové body, které by jim pomohly oslovit co nejvíce lidí napříč regiony a různými skupinami voličů. A naopak se, přinejmenším zčásti, vyhýbají kulturním či liberálně laděným tématům, která by je jejich cílové skupině "obyčejných lidí" mohla vzdálit.

Obě partaje sotva vznikly a jejich případný úspěch je během na dlouhou trať. Hlavní úkol, před kterým stojí, je ale zřejmý už teď: přesvědčit občany, jejichž mluvčími chtějí být, že jsou s nimi opravdu na jedné lodi, jsou naladěné stejně jako oni, do nejmenšího jim rozumějí a naprosto s nimi souzní.

Krize levicového smýšlení zašla tak daleko, že někteří jeho zástupci začali kriticky uvažovat nad tím, co poslední roky dělali, na co se soustředili, co zdůrazňovali a zda si v některých ohledech oni sami, jejich okolí a koneckonců celý ideový proud, ke kterému se hlásí, nepočínali chybně.

Celý problém se dá shrnout i jinak: Jak má progresivní či liberální levice přitáhnout voliče, kteří sice slyší na levicové návrhy a recepty, jsou však zároveň v mnohém konzervativněji nebo tradičněji zaměření, mladším levicovým liberálům především ve větších městech jsou dost vzdálení a v řadě témat s nimi nenacházejí společnou řeč.

Nejenom že se liší jejich způsob myšlení, nýbrž také životní styl a jejich běžné všednodenní zkušenosti. V takové situaci je naprosto přirozené, že bariéry mezi nimi jsou skoro nepřekonatelné a k jejich vzájemnému porozumění dochází jen velmi zřídka.

Emancipace a ideály spravedlivé společnosti

Podobné úvahy v českém prostředí rozvířila a výrazným způsobem podpořila kniha Tajnosti levice od francouzského filozofa Jeana-Claudea Michéy přeložená bývalým velvyslancem ve Francii Petrem Drulákem, která u nás před časem vyšla a vyvolala různé souhlasné i odmítavé reakce.

Patří mezi ně i esej filozofa Václava Bělohradského s názvem Konzervativní socialismus zveřejněná v Salonu deníku Právo. Bělohradský zde popisuje vizi obnovy socialistického projektu pro 21. století, se kterou přichází Jean-Claude Michéa. Prvním krokem k ní má být "emancipace od ideálu emancipace", který v hegemonické liberální interpretaci znamená "osvobození jednotlivce od všech vazeb a norem, které na sebe nevzal ze své vůle a rozumu".

Když to přeložíme, jde o to, že levicové strany se nemají nadále soustředit na osvobození lidí od všemožných pout a omezení, která jsou daná tím, do jaké rodiny, kultury, náboženství, regionu či s jakým pohlavím atd. se dotyční narodili a jaké zvyky, názory, postoje a předsudky si díky tomu osvojili.

Na tyto otázky mají z velké části rezignovat, nebo se dokonce snažit veřejnost v jejím místy třeba i velmi omezujícím zakotvení pochopit, a místo toho by se měly zaměřit na ideály spravedlivé společnosti, které jsou definované především ekonomicky, a nikoli kulturně.

A právě ve snaze držet se ideálů spravedlivé společnosti a nezabřednout do tržního liberalismu by podle Michéy měla být levice důsledná. Francouzský filozof se totiž domnívá, že sociálnědemokratické strany v tom ve skutečnosti selhaly, a proto mají takové potíže a jsou dnes tam, kde jsou.

Vykořeněnost a ostrov odtržený od zbytku společnosti

Je otázka, nakolik sociálnědemokratické partaje, různá levicová uskupení a nakonec současná levice jako taková mají jít naproti více či méně konzervativně naladěným voličům a aspoň zčásti respektovat, a možná dokonce začít souznět s jejich postoji a třeba i odsudky - ať už se týkají uprchlíků, genderu, translidí, Istanbulské úmluvy a dalších témat, která se stala typická pro moderní progresivní levici.

Mají si uskupení jako Levice, Budoucnost, ale možná i Strana zelených vzít skutečně za svůj konzervativní socialismus, jak o něm píše Bělohradský? Minimálně by o něm asi měly začít přemýšlet a pokusit se ho definovat tak, aby byl opakem vykořeněnosti, přitom se však nestal otevřeně nenávistný vůči všemu odlišnému, co překračuje hranice dosud známého.

Pokud si chce levice najít cestu k voličům, kteří vyznávají z velké části tradiční hodnoty, kteří jsou ukotvení v nějakém svém regionu a lokalitě, mají zde rodinu, chodí do práce, případně jsou v penzi a nezastávají žádné vysoké ideály a žijí si zkrátka svůj každodenní život, musí do určité míry proměnit sama sebe a slevit ze svých představ a nároků.

A rovněž musí upravit svůj náhled na to, co je dobré a špatné a co není v žádném případě akceptovatelné. Pokud to neudělá, občané ji v tom lepším případě budou ignorovat a ze svého světa ji prostě vytěsní, což se už ale zčásti děje. Levice jednoduše přestane kohokoli zajímat a sama podlehne vykořeněnosti a stane se ostrovem odtrženým od zbytku společnosti.