Nicholas Dupont-Aignan patří mezi stálice francouzské pravicové scény. Dlouholetý starosta města Yerres na okraji Paříže, který už od roku 1997 nepřetržitě zasedá ve francouzském Národním shromáždění, působil od konce 70. let jako vlivný člen hlavní francouzské pravicové formace dnes nazývané Republikáni (LR). Od roku 2008 je předsedou vlastní menší strany Francie povstaň (Debout la France; DLF).

Jako několikanásobný prezidentský kandidát zdůrazňující svůj obdiv ke generálovi de Gaullovi získal Dupont-Aignan v letošních volbách podporu více než jeden a půl milionu voličů, jimž nyní doporučuje v druhém kole volit Marine Le Penovou z Národní fronty (FN).

"Je to historický den, protože dáváme přednost Francii před osobními a stranickými zájmy," prohlásil předseda DLF o víkendu. Marine Le Penová vzápětí ohlásila svůj úmysl v případě nedělního vítězství nad Emmanuelem Macronem jmenovat Dupont-Aignana premiérem. Jako předseda její "vlády národní jednoty" by měl Francii vyvést z eurozóny a Evropské unie a obnovit suverenitu, kterou podle názoru obou politiků jejich vlast členstvím v EU ztratila.

Dupont-Aignan obrátil 

Dupont-Aignan v minulosti Národní frontu i její dlouholetou šéfku odsuzoval: "Jsem gaullista," prohlásil kupříkladu v listopadovém rozhovoru pro stanici RTL. "FN nenabízí žádná dobrá řešení. Je to nejlepší spojenec současného systému." Její politiku přirovnal k "výskoku z letadla bez padáku" a ještě minulý měsíc apeloval na konzervativní voliče, aby se nenechali Národní frontou "zavést do slepé uličky".

Kontroverzní spojenectví proto v jeho vlastní straně, jejímž oficiálním heslem je "ani systém, ani extrém", vyvolalo rozpory. Grémium DLF se původně nedokázalo shodnout na podpoře Macrona nebo Le Penové a v reakci na Dupont-Aignanovo neodsouhlasené spojenectví okamžitě rezignovali dva místopředsedové - Dominique Janet a Anne Boiselová.

Tvrdou kritiku si Nicholas Dupont-Aignan vyslechl i z ostatních částí francouzského politického spektra - včetně Republikánů. Generální sekretář největší pravicové strany Bernard Accoyer obvinil předsedu DLF z podvodu na vlastních voličích a dodal, že "gaullista se nikdy nemůže zaplést s FN, je to proti jeho cti. Nicholas Dupont-Aignan tu svoji ztratil".

Podle poslance Dominique Bussereaua (LR) je Dupont-Aignan rovnou "ryzí kolaborant" a "pétainista", tedy podporovatel loutkové vlády maršála Philippa Pétaina dosazené za druhé světové války německými nacisty. Právě proti ní generál Charles de Gaulle, hrdina všech dnešních pravicových stran ve Francii, vedl ozbrojený odpor.

Pravicové dilema

Tvrdé odsudky však nemohou zakrýt rozdělení na tradiční francouzské pravici před blížícím se druhým kolem. Klíčové figury Republikánů, jako jejich prezidentský kandidát François Fillon nebo exprezident Nicholas Sarkozy, apelovaly na volbu Emmanuela Macrona, strana jako taková se ale dlouhou dobu nemohla dohodnout na oficiálním prohlášení.

Přijaté stanovisko nakonec vyzvalo k hlasování proti Marine Le Penové, aniž by přímo doporučilo volbu Macrona. Několik vlivných představitelů strany v regionech, včetně poslankyně a exministryně Françoise Hostalierové odpovědné za vedení Fillonovy kampaně na severu Francie, Le Penovou dokonce otevřeně podpořilo.

Podle Hostalierové Macron "ponižuje francouzskou republiku" a domnívá se, že vítězství Le Penové povede k parlamentní většině Republikánů a jakémusi pravicovému dvojvládí.

Za Le Penovou se veřejně postavila i Christine Boutinová, zakladatelka menší Křesťanskodemokratické strany (PCD) přidružené k Republikánům, jež považuje podporu stranických figur Macronovi za "zradu na voličích", a v podobném duchu se vyjádřil současný předseda PCD Jean-Frédéric Poisson.

Další významné konzervativní osobnosti a hnutí se odmítají postavit na jednu nebo druhou stranu. To je příklad nábožensky orientovaného hnutí Sens Commun ("zdravý rozum"), odpovědného za masové demonstrace proti sňatkům homosexuálů, jež druhé kolo označilo za volbu mezi "politickým zahníváním pod Macronem" a "chaosem pod Le Penovou".

Dilemata uvnitř tradiční francouzské pravice před nedělními volbami mají logický základ. Program Marine Le Penové má s jejich dlouhodobými postoji hodně společného: akcent na francouzskou identitu a především suverenitu v Evropě i vůči Spojeným státům, tolik zdůrazňovanou otcem-zakladatelem de Gaullem.

Tvrdší postoje vůči teroristům a migraci hlavně z islámského světa. Konzervativní vidění sociálních otázek. V tom všem se kandidát Fillon (potažmo Dupont-Aignan) shodoval s Le Penovou.

Ani v ekonomické oblasti nejsou rozdíly tak velké, jak by se mohlo zdát - Fillon a Sarkozy jsou podporovatelé globalizace, tržního kapitalismu a tvrdých reforem, řada gaullistů ale od generálových dob dávala přednost protekcionismu. Ve skutečnosti je neoliberální křídlo na francouzské pravici spíše novinka ze samého závěru 20. století.

Co naopak Národní frontu a gaullisty donedávna nenávratně rozdělovalo, byla historie. Zatímco Jean-Marie Le Pen svou stranu zakládal de facto jako platformu pro francouzské fašisty a revizionisty, tesknící nad obdobím vichistického režimu, tradiční francouzská pravice se definovala jako přísně antifašistická obránkyně demokratického charakteru státu po vzoru generála-osvoboditele.

Ne náhodou mluvil Dominique Bussereau o "pétainistech". Přesně tak bývala vnímána Národní fronta - jako projekt ohrožující samou podstatu francouzské státnosti, kvůli němuž demokratická pravice a levice (socialisté) neformálně uzavřely "republikánský pakt", určený ke společnému zadržování extrémistů ve volbách.

Marine obrousila hrany. Republikánský pakt se otřásá v základech

Jenže s tím, jak Le Penova dcera Marine staré vnímání své strany postupně smazává, se republikánský pakt se otřásá v základech. Ne snad, že by FN nadále nebyla stranou extrémů - vystoupení z eurozóny, NATO a Evropské unie nabízí už jen radikální levice.

Návrh na zákaz nošení muslimského šátku na veřejnosti a uzavření všech mešit jde daleko za hranice sekulárního státu. Národní fronta se dosud úplně nezbavila ani své fašizující minulosti, jak naposledy ukázal případ nového vůdce strany (Le Penová se vzdala svého postu předsedkyně před druhým kolem) Jeana-Françoise Jalkha, donuceného odstoupit kvůli poznámkám popírajícím holocaust.

Le Penové se přesto povedlo z Národní fronty udělat stranu přijatelnou pro nemalou část společnosti. Mimo jiné proto, že umně využila protestní a antisystémový potenciál a zároveň obrousila ty nejhorší, nejprovokativnější hrany a chladnokrevně se zbavila lidí, jako je její vlastní otec. FN pod taktovkou Le Penové je nadále radikální, ale už ne dost kontroverzní na to, aby se proti ní automaticky zformovala tak mocná koalice jako kdysi.

Dobře to ilustrují průzkumy veřejného mínění: proti Macronovi v nich Marine Le Penová prohrává zhruba 40:60, přičemž Jean-Marie Le Pen byl v podobné situaci před patnácti lety poražen v poměru 18:82.

Zdánlivě neprostupná propast mezi tradiční pravicí a Národní frontou se tak postupně zmenšuje a na druhou stranu se dostávají první odvážlivci typu Nicholase Dupont-Gaignana, jednoduše upřednostňující podobnější ideologické a programové pozadí před voliči o dost méně vyžadované aliance demokratických sil. Přesně tímto způsobem přemýšlí matadorka gaullistické politiky a prezidentská kandidátka z roku 1991, Marie-France Garaudová (83).

Le Penovou bude volit, protože "se jako jediná neplazí před Němci" a má "temperament potřebný ke znovunabytí francouzské suverenity". Označovat Národní frontu za "extrémní pravici" považuje v dnešní době za bezpředmětné.

K zahození koneckonců nejsou ani výhody v rovině praktické politiky. Republikáni jsou po opakované vládní zkušenosti a neúspěšných volbách oslabení, rozdělení a ve strachu z toho, že si je mezi sebou naporcují doširoka rozkročení "macronisté" a čím dál úspěšnější FN.

I když Le Penová v neděli prohraje rozdílem několika procentních bodů, stále může v dohledné budoucnosti převzít hlavní roli na pravici. Tak proč neudělat krok jejím směrem hned teď? Dokud ještě politiky z tradičních stran vůbec potřebuje? Za dalších pět let už by uchazečů o premiérské křeslo ve vládě Marine Le Penové mohlo být o hodně víc.