Jedna zkusila všechno možné, jen aby udržela svého syna ve Francii. Druhá zase vzpomíná na "hodného" chlapce. A přesto jejich synové, Adel Kermiche a Abdel Malik Petitjean, zabili jménem organizace Islámský stát kněze. Jak žít, když je něčí dítě radikalizované nebo se z něj stal džihádista?

Rodina Kermichových, kterou znepokojovaly choutky mladého Adela na cestu do Sýrie, se rychle obrátila na úřady, když zjistila, že zmizel. Bylo to v březnu 2015, během jeho prvního pokusu. Po jeho druhém pokusu v květnu 2015 jeho matka poskytla rozhovor švýcarskému deníku Tribune de Geneve. Mluvila v něm o "veselém chlapci", který byl "zmanipulovaný, jako v nějaké sektě". Rodina ho zkoušela všemi možnými prostředky usměrnit - marně.

Více než rok poté Adel Kermiche a Abdel Malik Petitjean, oba devatenáctiletí, přísahali věrnost Islámskému státu. Vnikli do kostele v Saint-Étienne-du-Rouvray u Rouenu na severozápadě země a podřízli krk šestaosmdesátiletému knězi Jacquesu Hamelovi.

Adelova matka více než rok před tímto útokem přiznala, že už neví, kudy kam. "Nevíme ale, na koho se obrátit," uvedla.

Rodiny, které mají obavy kvůli radikalizaci příbuzného, se stále častěji obracejí s žádostí o pomoc na různá sdružení. A počet rodin, které se potýkají s radikalizací a náhlými odjezdy, roste. Podle posledních údajů zamířilo do Sýrie nebo Iráku 680 francouzských státních příslušníků.

Tyto rodiny jsou naprosto bezbranné, velmi trpí a mají pocit viny, řekla Amélie Boukhobzaová, klinická psycholožka a spolupracovnice organizace Entr'Autres, která má pobočky po celé Francii. Cílem těchto sdružení není podle ní ani tak pomoc radikalizovaným dětem, "které o ni koneckonců ani nežádaly", jako pomoc rodičům, kteří "nemohou držet smutek za své dítě". "Není sice možné odpustit, ale rodičovská láska je tady pořád," dodala Boukhobzaová.

"Mám tě ráda, hrozně mi chybíš," namluvila ve středu na záznamník mobilního telefonu svého syna matka Abdela Malika Petitjeana, druhého útočníka ze Saint-Étienne-du-Rouvray. Nemohla uvěřit, že by se její dítě na hrůzném činu podílelo, a to ani ve chvíli, kdy to začalo vycházet najevo.

I když děti odjedou, rodiny se s nimi snaží udržet kontakt, některé jsou s nimi v pravidelném, ba dokonce denním styku. Posílají si fotografie, videa, vyprávějí si, co dělali, občas zazní výčitky. Děti nazývají své rodiče "nevěřícími", ale ti chtějí zůstat žít na Západě, vysvětlila Boukhobzaová.

"Před pěti měsíci jsem spálil všechny mosty," řekl Ivan Sovieri, jehož devětadvacetiletá dcera odjela do Sýrie s manželem i dětmi. "Když jsme spolu byli v kontaktu, spíše jsem trpěl, už jsem o ní nechtěl nic vědět." V napjatých konverzacích svému otci dokonce vyhrožovala. "Pro mou dceru existuje jen Alláh a nic víc," říká Sovieri. Myslí si také, že ji už nikdy neuvidí.

Psychoanalytik a jeden z vedoucích pracovníků organizace Entr'Autres Patrick Amoyel řekl, že "takovéto odjezdy dětí znamenají totéž, co smrt". "Na 99 procent už se (s rodiči) nesetkají," dodává.

K tomu se podle Boukhobzaové přidávají všudypřítomné obavy rodičů, že jejich potomek spáchá atentát. Vždy, když se ve Francii stane nějaký útok, se tito rodiče strachují, zda se jejich dítě nevrátilo, nevmísilo se do davu a nespáchalo tento čin.

"Nemůžete dělat vůbec nic," přiznává Ivan. "Jen si přát, aby se jim nic nestalo."