'Největším učitelem byla bolest.' Bahrajnskou lékařku mučili, dnes sama pomáhá obětem násilí

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Lidé si na začátku arabského jara neuvědomili, že svoboda něco stojí, říká Nada Dhaif, bahrajnská stomatoložka a zakladatelka Organizace pro nápravu a proti násilí. Byla mezi dvaceti lékaři a lékařkami zajatými a mučenými během povstání v Bahrajnu před osmi lety, píše Tereza Engelová na webu Hlídací pes. 

Nada Dhaifová

Nada Dhaifová,zdroj: foto: Tereza Engelová

22 dní tehdy strávila na samotce a byla donucena podepsat falešné prohlášení, kde se přiznávala k nenávisti k režimu. Až mezinárodní tlak dostal některé z lékařů na svobodu, mezi nimi i Nadu.

Ta pak založila první nevládní organizaci v oblasti Perského zálivu, která podporuje oběti mučení a násilí a bojuje proti mučení jako metodě při výslechu vězňů.

V Bahrajnu bylo během protestů zatčeno kolem tří tisíc lidí a nejméně pět jich v důsledku mučení zemřelo ve vazbě. HlídacíPes.org s Nadou Dhaif mluvil při její návštěvě Prahy, kde byla hostem Fóra 2000.

Zatýkali nejdřív "nedotknutelné" 

  • O Bahrajnu se v České republice mluví třeba ve spojitosti se závody Formule 1, málokdo ale asi tuší, že i malé ostrovní království bylo součástí tzv. arabského jara. Můžete popsat, k čemu přesně u vás v roce 2011 došlo?

Podobně jako v Tunisku a v Egyptě i lidé v Bahrajnu vyšli do ulic a požadovali některá základní práva a větší politickou svobodu. Jako v ostatních zemích, které prošly arabským jarem, se demonstranti shromažďovali na velkých náměstích. V Bahrajnu to bylo Perlové náměstí. Protože v průběhu demonstrací docházelo ke střetům s policií a byli zranění, založili jsme jako skupina lékařů na náměstí polní nemocnici, kde jsme ošetřovali všechny, kteří to potřebovali.

  • Po měsíci demonstrací požádala bahrajnská vláda o pomoc Saudskou Arábii a Spojené arabské emiráty, aby pomohly protesty potlačit. Obě země poslaly do Bahrajnu své vojáky…

Úřady se rozhodly demonstrace násilně potlačit a k našemu velkému šoku začali s lékaři. Já byla mezi prvními zatčenými, dali mě do vazby a hrozilo mi 15 let za mřížemi. Byla jsem naprosto v šoku. Proč lékaři, proč já?

  • A zjistila jste to?

Myslím, že vláda chtěla dát lidem jasně najevo, že nepřipustí odpor, a tak se rozhodla začít se zatýkáním u lidí, kteří jsou vnímáni jako "nedotknutelní". Lékaři, právníci, novináři, učitelé, alespoň, tak si to vysvětluji já.

  • Skončila jste před vojenským soudem a byla odsouzena k 15 letům ve vězení. Jak jste to prožívala?

Celá ta zkušenost pro mě byla šílená. Přišli mě zatknout domů ve tři hodiny ráno. Maskovaní muži vtrhli do mého domu a všechno prohledávali, vytáhli mě z postele, bylo to šílené. Neměli na sobě uniformy, byli oblečeni jako civilisté, tak jsem si myslela, že mě unesli. Zavázali mi oči, nevěděla jsem, kam mě vezou, až pak se ukázalo, že to byla zadržovací cela a já jsem u výslechu. Bili mě, dostávala jsem elektrické šoky. Říkala jsem si, že to musí být noční můra, ze které se vzbudím, ale to se nestalo. Dali mě na samotku a kdykoliv mohl kterýkoliv ze strážců za mnou vlézt a zbít mě nebo mě urážet.

  • Jaký měli cíl? Chtěli z vás dostat nějaké doznání?

Nemyslím, že to byl cíl, protože když mě přivezli k výslechu, ještě se zavázanýma očima mi dali podepsat doznání. Nemám žádné politické konexe, nevěděla jsem vůbec, o co jde. Vyhrožovali mi, že mě znásilní, že ublíží mé rodině, tak jsem podepsala papíry, které mi dali. Nevěděla jsem, co v nich je. Použili je později u soudu s námi lékaři. Všichni jsme dostali tresty od pěti do patnácti let ve vězení. Já dostala ten nejvyšší trest.

  • Kolika z vám se podařilo z vězení dostat?

Odsoudili nás u vojenského soudu. Díky mezinárodnímu tlaku jsme ale později mohli projít běžným soudním řízením, kde většinu z nás osvobodili.

O traumatech se nemluví 

  • Mezinárodní tlak byl nejen politický, ale také ekonomický. Pokud vím, dokonce hrozilo, že v Bahrajnu skončí zmiňované závody Formule 1.

Spojené státy hodně pomohly, mezinárodní společenství také hodně tlačilo na to, aby propustili nás lékaře, ale stejně někdo musel sehrát obětního beránka. Pár lékařů tedy ve vězení muselo zůstat, ale jejich tresty byly mnohem nižší než ty původní od vojenského soudu. Takže rozhodně vděčíme mezinárodnímu společenství za hodně.

  • Vy stále žijete v Bahrajnu. Jaké to je, zůstávat s takovou zkušeností dál ve své zemi?

Miluju svou zemi, ale samozřejmě už nikdy nebude nic stejné jako před zatčením. Musím říct, že největším učitelem mi byla bolest. Říkala jsem si, že až se dostanu na svobodu, lékaři mi pomůžou. Po propuštění jsem, ale zjistila, že není kam se obrátit, že není místo, kde by měli zkušenost s léčením pacientů, kteří projdou tak velkým psychickým vypětím, kteří utrpěli trauma. Měla jsem obrovské štěstí, protože se mi podařilo dostat na léčení do Evropy.

Když jsem se po roce léčby vrátila zpět domů, založila jsem BRAVO – neziskovou organizaci pro nápravu a proti násilí, která poskytuje zdarma služby obětem mučení a násilí. Zajišťujeme pro ně léčbu a psychologickou podporu. Já sama jsem začala školit odborníky, kteří pak pomáhají pacientům s posttraumatickou stresovou poruchou a psychologickými traumaty. V Bahrajnu takoví odborníci vůbec nebyli.

  • Znamená to, že na Blízkém východě se k pacientům s psychologickými problémy přistupuje jinak než třeba v Evropě?

Víte, je to velmi citlivá záležitost. Pacienti se velmi bojí svěřit se svými traumaty, protože v rámci své kultury a společenství by mohli být považováni za slabochy. A to je velká ostuda, to je tabu. V naší kultuře musíte být silný, hrdina, musíte si udržet tvář i před vlastní rodinou.

  • Kde berete na provoz nadace peníze?

Částečně pomáhají Spojené národy, ale především fungujeme na bázi dobrovolnictví. Naši odborníci dělají svou práci bez nároku na honorář.

  • S jakými traumaty se nejčastěji setkáváte? S jakými problémy pacienti přicházejí?

Fyzická zranění se vyléčí. Když máte zlomenou nohu, ruku, to se vyléčí, ale se zraněnou duší je to mnohem složitější. Léčit strach, panické ataky, nejistotu je velmi složité. Koneckonců většina mučení je založená na principu zlomit vás jako člověka. Většina obětí mučení se potýká s těmito problémy. A co je na tom velice nebezpečné, je onen kruh zloby. Protože oběti včerejška se často stávají mučiteli zítřka. Často si svá prožitá traumata hojí na svých rodinách. Šikanují své příbuzné, protože mají často uvnitř bolest, kterou nikdo neřešil.

Svět bez válek díky ženám?

  • Myslím, že s vývojem na Blízkém východě, v Sýrii, v Egyptě v posledních několika letech, je nastřádáno i v rámci společnosti tolik bolesti, že se podobná traumata musí projevit i na celospolečenské úrovni, nebo se mýlím?

Víte, pohyb mezi jednotlivými zeměmi na Blízkém východě je velmi komplikovaný. Syrským uprchlíkům není povolen vstup do států Zálivu. Určitě je pro ně jednodušší se dostat do Evropy než do některé z arabských zemí. Nejsou tam vítáni.

  • Na to jsem se chtěla někoho z této oblasti zeptat už dlouho. Jak si vysvětlujete tenhle pro nás Evropany těžko pochopitelný paradox? Nebo jak to nazvat – nedostatek soucitu? Nedostatek organizačních schopností? Proč bohaté státy z Perského zálivu nepřijaly téměř žádné syrské uprchlíky a nechaly většinu tlaku na Turecku, Libanonu a Jordánsku?

Nemůžu dělat politický rozbor situace, ale zřejmě, že Turecko, Libanon a Jordánsko očekávaly za přijetí a pomoc uprchlíkům finanční kompenzace, státy Zálivu nepotřebují peníze. A pak také nemáme instituce, které by se uměly s lidmi v nouzi vypořádat. Nemáme centra, kde by uměli pomoct s válečnými traumaty. Jsou za tím určitě i politické důvody, které se ale k nám obyčejným lidem nedonesou. Já se ale osobně stydím, že jako Arabové a muslimové neděláme pro uprchlíky dost.

  • Nemůžou se za tím skrývat i náboženské důvody? Konflikt v Sýrii se svým způsobem stal zosobněním zápasu sunnitů s šíity o mocenský vliv nad oblastí.

Když spolu bojují dvě země, vždycky se snaží věci svést na náboženství, ale myslím, že v pozadí jsou vždy mnohem mocnější důvody. Mně ale nezáleží na důvodech, mně záleží na životech lidí. Žijeme ve 21.století a děti a ženy umírají v Sýrii kvůli nesmyslům.

  • Kdyby bylo v rozhodujících pozicích více žen, dopustily by to?

Myslím, že konflikty by se řešily mnohem mírnější cestou. Muži jdou velmi často do konfliktu a upřímně kvůli velmi hloupým a malicherným důvodům.

Svoboda? Jen revoluce nestačí 

  • A pak je tu ještě kulturní koncept cti. Ve jménu zachování cti se páchají neuvěřitelná zvěrstva. Často i na nejbližších příbuzných. Hodně cestuji a v mnoha kulturách je pro mne koncept zachování cti velmi problematické pochopit…

Dává vám identitu, dává vám pocit, že někam patříte. Když nemáte nic, na čem byste mohla stavět, vzdělání, intelekt, hledáte něco, na čem si vystavět identitu. Ať už je to koncept cti, nacionalismus, náboženství, to všechno jsou podpůrné berličky.

  • Bahrajn je zásadním spojencem Spojených států v oblasti Perského zálivu, USA mají v Bahrajnu námořní základnu. Ze spojenectví zcela jistě obě strany profitují. Zároveň ale Washington i další spojenecké země legitimizují režim, který třeba vás poslal do vězení. Jak se na toto spojenectví díváte?

Říkáte to sama. Je to politická hra. Ano, mezinárodní tlak dostal mě a mé kolegy z vězení. V rámci vysoké politické hry je to ale něco, co není nijak zásadní. Na podstatných změnách v oblasti nemá nikdo z politiků zájem. Lidská práva a jejich dodržování je jen jedna z karet, která se vytáhne, když se to hodí. Je to jen jedna z karet.

  • Začali jsme arabským jarem, pojďme s ním i skončit. Řada komentátorů vnímá situaci tak, že Blízký východ není na demokracii a demokratické změny zdaleka připraven a že celá revoluce nemohla skončit jinak než krveprolitím. Jak vidíte vývoj do budoucna? Věříte, že i po tom všem, co se stalo, budou lidé stále věřit v možnost nastolení demokracie? Nepohltilo arabské jaro samo sebe navždy?

Média informují především o neúspěších arabského jara, ale musíme chápat, že demokracie a cesta k ní je velmi zdlouhavý a bolestný, velmi bolestný proces. Co si lidé na začátku arabského jara neuvědomili, byl fakt, že svoboda něco stojí. Chtěli bezmeznou svobodu. Ale taková svoboda není, svoboda musí být zodpovědná a racionální. Nenastolí se drastickými změnami, nastolí se tak, že na ní musejí pracovat všichni v rámci systému, musí být jejich cílem.

V rámci rodiny také neřešíte konflikty tak, že odejdete a založíte si novou rodinu. Musíte na problémech pracovat a v rámci rodiny je vyřešit. A stejné je to s lidmi na Blízkém východě. Jejich vlády a režimy jsou jejich součástí, nespadly z Marsu, na změnách je třeba pracovat postupně a racionálně.

Tereza Engelová pro Ústav nezávislé žurnalistiky



Tagy: zahraničí Bahrajn lidská práva medici a lékaři terorismus a násilí mučení a týrání arabské jaro diktatury a neliberální demokracie

Zdroje: Hlídací Pes