Z nečekaně přesvědčivého výsledku kanadských parlamentních voleb, které se uskutečnily v pondělí, by se mohlo zdát, že Kanaďané poslechli výzvu známého britského komika Johna Olivera, který je ve své nedělní show Last Week Tonight naléhavě prosil, aby nedali další šanci svému současnému premiérovi Stephenu Harperovi.

Nakonec totiž jasně zvítězila opozice a šéfem většinového kabinetu jedné z nejsilnějších světových ekonomik se tak stane Justin Trudeau z Liberální strany.

Všechno ale mohlo být klidně úplně jinak: v čele průzkumů se od začátku roku vystřídaly hned tři nejsilnější strany, od Harperových konzervativců, přes socialisty z Nové demokratické strany, až po vítězné liberály.

Nálady voličů se měnily jako na houpačce podle toho, jak se neobvykle vypjatá (a historicky nejdelší) kampaň vyvíjela.

Trudeau přitom zezačátku rozhodně nepatřil mezi favority – soupeři mu vyčítali jeho nízký věk (43 let) a absenci politických zkušeností a posměšně mu říkali pouze křestním jménem. Vládní konzervativci dokonce investovali do masivních televizních kampaní, které měly kandidáta liberálů znevěrohodnit.

Justin is just not ready (přeneseně "Justin na to prostě nemá") – tak znělo heslo užívané v kampani. Trudeau přesto díky silnému výkonu v televizních debatách a pozitivnímu a energetickému vystupování označovanému v závěru kampaně přímo jako "trudeaumánie" dokázal získat důvěru velké části Kanaďanů. 

Zvítězil díky myšlence návratu ke "staré" liberální Kanadě, která se za Harpera v očích mnohých vytratila.

Jiná, nová Kanada

Premiér Harper skutečně za devět let svého působení Kanadu změnil. Politikou škrtů výrazně oslabil a zmenšil centrální vládu a řada pravomocí včetně mnoha daní přešla na úroveň jednotlivých provincií. Významně snížil daně jak pro podnikatele, tak pro občany, a úspěšně se vyrovnal s ekonomickou depresí.

Ve skutečnosti jsou dnes Kanaďané bohatší než kdy dříve. Jejich země nezaznamenala zdaleka tak drtivé dopady krize jako sousední Spojené státy.

Harper se však zároveň pokusil změnit řadu liberálních principů, na nichž byla Kanada historicky hrdá a kterými se od Spojených států odlišovala – především v oblasti životního prostředí, imigrace a zahraniční politiky.

Na rozdíl od svých předchůdců a ostatně také prezidenta Obamy přikládal jen malou váhu globálnímu oteplování, Kanada přestala být aktivním hráčem na globálních summitech a často se nalézala na stejné straně barikády jako průmyslové země třetího světa.

Podporoval těžbu surovin všeho druhu a velké těžební projekty jako výstavbu obřího ropovodu Keystone XL bez ohledu na dopady na životní prostředí.

S jestřábem v čele

V otázce imigrace Kanada za premiéra Harpera opustila období politiku otevřené náruče: imigrační reformy omezily přístup méně kvalifikovaných pracovníků na kanadský trh, zkomplikovaly prodlužování pracovních víz, stoupl také počet deportací.

Zhoršily se rovněž podmínky žadatelů o azyl, kteří ztratili automatický nárok na bezplatnou zdravotní péči, a Kanada dlouho odmítala přijímat větší množství uprchlíků z válečných zón jako Sýrie a Irák – v tomto ohledu paradoxně výrazně zaostává za srovnatelnou a často kritizovanou Austrálií.

Zatímco přestala jevit zájem o globální oteplování, angažovala se Harperova Kanada výrazně víc ve "válce proti terorismu": vláda zvýšila množství kanadských vojáků v Afghánistánu, rozšířila kanadské angažmá v arktické oblasti a letos aktivně zapojil kanadské letectvo do koaličního bombardování Islámskému státu. Na syrském území navíc působí kanadské speciální jednotky cvičící kurdské pešmergy.  

Svým vystupováním na zahraniční scéně se Harper jasně profiloval jako jestřáb amerického střihu, připomínající spíš George W. Bushe než své předchůdce.

A jako jestřáb se ostatně snažil působit i doma, například návrhem legislativy, která by měla odebrat kanadský pas osobám podezřelým z terorismu a špionáže, pokud mají dvojí občanství nebo nárok na pas jiného státu. Nebo schválením kontroverzního 'Zákona o nulové toleranci k barbarským kulturním praktikám', který mimo jiné zřídil mimo speciální telefonní linku pro oběti vynucených manželství nebo vražd ze cti a zakazal nošení nikábu, tedy kompletního muslimského zahalení, při skládání občanské přísahy.

Otázka nošení nikábu, který by někteří konzervativci rádi zakázali úplně, se stala jedním z nečekaných předvolebních témat a znovu ukázala, jak odcházející ministerský předseda dokáže rozvášnit a rozdělit jinak tradičně konsenzuální kanadskou společnost.

Strategické hlasování

Podle průzkumů se stal jedním z nejméně oblíbených premiérů v kanadské historii vůbec. Jeho odchod si přálo na 70 procent lidí. Přesto bylo docela možné, že se kvůli většinovému systému udrží u vlády díky pevnému konzervativnímu jádru a opozici roztříštěných do dvou podobně velkých celků.

Že přesvědčivě zvítězil liberál Trudeau, mimochodem syn slavného premiéra Pierra Trudeaua ze stejné strany, může být zčásti výsledkem i toho, že si Harperovi odpůrci tento problém uvědomili a začali s ním aktivně pracovat.

Nikdy předtím nezažila Kanada takovou popularitu strategického hlasování, kdy se desetitisíce voličů na internetu domlouvaly na výměně své podpory v jednotlivých volebních okrscích podle nejvyšších šancí konkurenčního kandidáta konzervativců.

Liberálové a socialisté, spojení ve svém odporu k ministerskému předsedovi, byli ochotni volit pro sebe navzájem, aby zabránili čtvrtému mandátu v řadě. Obě strany také deklarovaly svou připravenost navzájem podpořit menšinovou vládu.

To nakonec nebude potřeba. Trudeau má v dolní komoře kanadského parlamentu přesvědčivou většinu a bude mít šanci ukončit konzervativní experiment. Jestli to bude jen v opuštění konfrontačního stylu připomínajícího americké "kulturní války" nebo jestli čeká Kanadu také velká změna ekonomické a sociální politiky se dozvíme teprve v následujících měsících a letech.