Než napíšu první slovo textu, utrhnu další kus lepenky. Přilepím ho na víčko kamery svého notebooku – tak jako všichni přede mnou a mnozí po mně. Dřív, než začneme s přáteli debatovat o systémech a revolucích, vypínáme mobilní telefony. O znepokojujících příhodách si listuji ve starých knihách a tištěných novinách. Intimní zážitky tisknu inkoustem na papírové stránky.

Národní bezpečnostní agentura sleduje už řádku let snad každého občana své i cizí země. Slyší každé slovo, vidí každý krok. Čínská vláda jde dál. Totalitní systém není jen šmírákem lidských životů. Je jak kázeňský dozorce každého pohybu, ze kterého skládá takzvaný sociální kredit. Nemusíte krást, zabíjet, stačí jeden špatný krok (téměř doslova) a jdete z kola ven. Červená karta vám visí nad hlavou jak doživotní cejch.

A když nic neděláte, určitě na to aspoň myslíte. Systém na rozpoznávání emocí vám rád řekne, jak se cítíte, co plánujete spáchat. Sci-fi příběhy z knih George Orwella a filmů Stevena Spielberga se stávají realitou.

Ale nenechte se zmást, nejsou to jen problémy "těch tam", někde daleko, "to se nás netýká". Budoucnost je tady a teď. Policie žádá magistrát hlavního města o zavedení kamerového systému na rozpoznávání obličejů. Přestože iRozhlas.cz uvádí: "Podle nezávislé studie z letošního léta systém na rozpoznávání obličejů, testovaný v Londýně, chybně označil podezřelého v 81 procentech případů. Londýnská policie tvrdí, že se kamery spletou jen v jednom z tisíce případů. Přiznává ale, že 'pro výpočet používá jinou metodu' než výzkumníci. Americké San Francisco použití takové technologie rovnou zakázalo z obavy z jejího zneužívání."

A mohli bychom pokračovat donekonečna, desítkami studií a deseti tisíci kamer. Jak už nějaký čas zpívá Vypsaná fixa v jedné ze svých písní: "Celý prostor je sledovaný." Nadsázka, která se stala realitou. A tak vyvstává jediná logická otázka: Je z téhle reality kamer a šmíráků cesty ven?

Odešli jsme do Croatanu

Není tomu tak dlouho, kdy člověk ještě ani neobeplul zemi. Nezkolonizoval ji. Neoznačil si každého člověka, zvíře, sebemenší kus půdy. Komunikace trvaly hodiny, dokonce dny. Bylo snadné se ztratit a už nikdy se nevynořit.

Dnes, pokud vám zrovna nedojde šťáva v mobilním telefonu, není problém podat detailní hlášení o své snídani, obědu večeři, trávicím traktu, nově rozečtené knize. Více než kdy dříve se člověku těžce ztrácí na zemi sledované družicemi a drony, kamerami na stěnách budov i v domovech lidí.

Není divu, že se na tuzemském trhu staly bestsellerem knihy Aleše Palána Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Vyprávějí o českých samotářích ukrytých v lesích, pojízdných chajdách mimo hranice civilizace bez výdobytků nejnovějších technologií. Mapují příběhy lidí, kterým se podařilo utéct, zmizet z dosahu.

Tento oslí můstek nás přivádí k anarchistickému filozofovi a lovci Hakimu Beyovi, tvůrci teorie takzvané dočasné autonomní zóny. V jeho stejnojmenné knize můžeme číst kapitolu nazvanou "Zmizeli v divočině ('Odešli jsme do Croatanu')".

"Na základní škole nás učili, že pokus s prvními anglickými usedlíky v Roanoke selhal; vypráví se, že tito první kolonisté záhadně zmizeli. Prostě se 'vypařili' a jediné, co po nich zůstalo, byla kryptická zpráva: 'Odešli jsme do Croatanu.' (…) Onen záhadný 'Croatan', to nebylo žádné Eldorádo; byl to prostě název sousedního kmene spřátelených indiánů. Je očividné, že osadníci se prostě přesunuli z pobřeží hlouběji do Great Dismal Swamp (Velkého temného močálu) a zdejší indiáni je přijali do svého kmene. (…) A tak se stalo, že hned první kolonie usedlíků v Novém světě se rozhodla, když měla na vybranou, že se vzdá kontraktu s Prosperem, a přeběhla prostě s Kalibanem mezi divochy. Odtrhli se od Impéria, od civilizace. Stali se 'indiány', 'domorodci'. Tváří v tvář příšernostem odchytu otroků pro londýnské plutokraty a intelektuály si raději vybrali chaos a divočinu."

O několik desítek let později přechází rozhodnutí, které musela učinit už první kolonie, na nás. Zda žít ve světě "velkého bratra" a sociálních kreditů, nebo zda raději zešílet někde ve svobodné divočině. Další, ale možná poslední možnost. Dokud náš slovník ještě vůbec zná pojem divočiny.

Vždyť je to tak lehké, stačí se odpojit, na chvíli vypnout všechny systémy, a prostě odejít vstříc "novému světu", zmizet v "Croatanu".