Řečeno parafrází Uhlířova a Svěrákova Elektrického valčíku Byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden... normálnější ústavní řád.

Večer devětadvacátého listopadu 1989 komunisté ztratili ústavní právo prosazovat a vnucovat svou ideologii obyvatelům Československa. Poslanci Federálního shromáždění (československého parlamentu) zrušili články ústavy, které zaručovaly komunistické straně vedoucí úlohu a vyhlašovaly marxismus-leninismus za státní ideologii.

Samosebou to neměli z vlastních hlav. Tohle by nevymysleli. Jenom vyslyšeli hlas ulice – výzvy 'protisocialistických živlů' a studentů, kteří místo docházky na hodiny 'marxáku' stávkovali.

Hlasování poslanců (aspoň formálně) uzavřelo 41 let vlády komunistické strany. Udělalo tečku za jedním z nejtemnějších období našich dějin. V něm vás pohůnci idiotického režimu kdykoli a kdekoli ve jménu ideologie mohli zmáčknout, seřezat, vyhodit ze školy, z práce, uvěznit, zastřelit na hranici… Prostě udělat s vámi, na co si vzpomněli - a ještě se přitom odvolávat na nejvyšší zákon!

Nekecali, makali

Návrh na změnu ústavy předložil ministr komunistické vlády pro legislativu Marián Čalfa. A komunisté se svými spojenci z Národní fronty, jak měli ve zvyku, odhlasovali konec státní ideologie jednohlasně.

Nikdo nebyl proti, nikdo se nezdržel hlasování. Hřebík do rakve komunismu v Československu zajel jako po másle. Jak by ne, když soudruzi měli ve znaku kladivo.

Les zvednutých rukou nad hlavami navozoval pocit, jako by se komunisté vzdávali. A oni se skutečně vzdávali. Pro zvedl ruku i Miloš Jakeš, který stál ještě před pár dny v čele československých komunistů.

Byla to doba, kdy se v parlamentu nekecalo, ale makalo.

Komunisté se ocitli pod tlakem ulice, vyklízeli jednu barikádu za druhou. A tak se nevzepřeli ani požadavku Občanského fóra a stávkujících studentů, aby sami sebe zbavili práva na výlučnou pravdu – komunistickou. Škrtli také výuku marxismu-leninismu ('marxáku') na školách.

"Kdyby společenská situace eskalovala, tak by je to smetlo. Dělali to, co museli," řekl v ČT k jejich hlasování Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny.

Tabule na památníku obětem komunismu na pražské Malé straně se statistikou obětí režimu | zdroj: Profimedia

Z krátké debaty v parlamentu jsou zaznamenáníhodná slova poslankyně Blanky Hykové. "Bohužel až tragické události ukázaly, jak nebezpečné je soustředit státní a politické funkce v rukou jedné politické síly. A to by pro nás mělo být varováním do budoucnosti," pravila tato zástupkyně socialistů.

Výrok, který by se dal tesat do kamene.

Komunismus je náš zítřek

Tohle bylo jedno z nejfrekventovanějších hesel komunistů. Není tedy divu, že ho nakonec rozvedli v ústavě. 

Svou ideologii si do ní komunisté dali v roce 1960. Rozhodli o tom už na svém sjezdu v roce 1958, kdy dospěli k závěru, že ústavu je nezbytné modernizovat, protože "v Československu byla dovršena socialistická výstavba, byly odstraněny zbytky vykořisťovatelských tříd a vbrzku bude předstižena úroveň vyspělých kapitalistických států".

K názvu státu tak vyznavači srpu a kladiva naroubovali přívlastek "socialistická" a do nejvyššího zákona přidali zmíněný komunistický balast.

Pravda, do té doby vládli komunisté bez ústavní berle a nebránilo jim to v represích, v zavírání lidí, v justičních vraždách… Nepostupovali v rukavičkách.

Jenže to byla doba, kdy za sebou měli sovětského Velkého bratra, který nepřipustil, aby se některý z jeho satelitů odchýlil z oběžné dráhy kolem Kremlu. A když se někdo o změnu kurzu pokusil, zasáhli rudoarmějci v "železných maringotkách" - tak jako u nás v roce 1968 - a nastolili vládu oddanou sovětské věrchušce.

zdroj: YouTube

Hlasatel perestrojky a glasnosti Michail Gorbačov však ve druhé polovině osmdesátek tuhle politiku odpískal. Českoslovenští komunisté s 'Mildou' Jakešem tady najednou trčeli jako kůl v plotě, nezmohli se na odpor.

Komunismus byl náš zítřek

Tak by se dalo přepsat zmíněné heslo po devětadvacátém listopadu 1989. Po tomto datu se soudruzi ještě pokusili sestavit novou vládu s pěti kolaboranty z Národní fronty. Pak se ale dali na spořádaný ústup.

Kostky domina nezadržitelně padaly. Následovala amnestie politických vězňů, abdikace Gustáva Husáka, vznikla vláda národního porozumění se členy nekomunistické opozice, rušily se Státní bezpečnost (komunistická policie) i Lidové milice (komunistická armáda), byly vyhlášeny svobodné volby (první po čtyřech desetiletích).

V červnu následujícího roku pak komunisté ve volbách prohráli. Jejich tehdejší šéf, režisér Jiří Svoboda, se z KSČM snažil udělat moderní levicovou stranu. Brzy to ale vzdal. Marnost nad marnost.

Teď se komunisté zase podílejí na vládě. Může to ale být jejich labutí píseň. Před dvěma lety utrpěli ve sněmovních volbách největší porážku za svou existenci. Je patrné, že vymírají, věkový průměr členů strany je vysoko nad sedmdesáti lety. Podobně se to má s voliči.

Mladší komunisté podle všeho se svými rudými fangličkami  brzy napochodují do skanzenu. Popřejme jim šťastnou cestu.

Kupředu levá, soudruzi. Zpátky ni krok!