Kdybychom si sepsali sumář kroků, které uděláme od chvíle, kdy ráno opustíme bydliště a večer se do něj zase vrátíme, zjistíme, nakolik čitelnou elektronickou stopu za sebou zanecháváme: odchod do práce snímá bezpečnostní kamera v domě či čip sloužící k otevření dveří, kamery nás vidí v metru, další záznam může vytvořit kontrola legitky či koupě jízdenky přes sms, kamery nás také snímají při jízdě vozem.

Příchod na pracoviště zaznamenají elektronické píchačky a zapnutí počítače; kdo má čas, přihlásí se na sociální síť. Odchod z práce je monitorován stejně. Když poté zamíříte do fitness centra, za zábavou či na nákup, opět za sebou zanecháváte stopu třeba prostřednictvím bezhotovostní platby. 

Společnost pod dohledem

Nejčastěji však do našeho soukromí zasahují kamery. Jejich existenci si přitom často neuvědomujeme, ale takřka každý krok, který dnes člověk učiní, může být monitorován.

Vlezlému pohledu kamer přitom neuniknou nejen běžní občané, ale ani představitelé bezpečnosti. Zvlášť na pozoru se musí mít kriminalisté a pracovníci rozvědky, kteří se už dávno nemůžou scházet se svými informátory po kavárnách či obchodních centrech tak, jak to známe klasických špionážních filmů. 

Termín "společnost pod dohledem" není v tuzemsku rozšířený. "V USA je naopak používán běžně v souvislosti s ochranou obyvatelstva," líčí Šárka Bezděková, Češka, která s manželem a dvěma dětmi žila přes dva roky poblíž New Yorku.

"Vyrazilo mi dech, když nám škola poslala žádost o odebrání vzorku DNA našich dětí. Důvod? Údajně aby byly ve Státech pod lepší ochranou," podotýká Bezděková s tím, že od doby, co se vrátila zpět do Prahy, na rozdíl od Čechů úzkostlivě sleduje nárůst počtu kamer. "Jsou už všude. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že Češi nad tím opravdu nijak nepřemýšlejí. Kamery se staly součástí jejich života," míní.

Jako bychom se najednou ocitli v ikonickém románu 1984 George Orwella, odkud pochází slavná fráze "Velký bratr tě sleduje". "Málokdo si uvědomuje, jak je dneska aktuální," upozorňuje Bezděková. Pod názvem "kamerové systémy" si totiž často jen představíme několik kamer propojených kabely, nějaké vyhodnocovací pracoviště, popřípadě nahrávací zařízení, ale jde o velký omyl.

Současné inteligentní kamerové systémy nám mohou vstoupit do soukromí více, než si je kdokoliv z nás ochoten vůbec připustit: samostatně rozliší zastavení vozidla v zákazu zastavení, měří rychlost, rozlišují registrační značky, upozorňují na dopravní propustnost ulic, rozliší odcizená auta i lidské obličeje. Jen loni bylo třeba v Praze na dva tisíce snímacích přístrojů městského kamerového systému, do kterých je přístup z padesáti pracovišť. Většinu z nich "spravuje" městská policie.

Záhadné sčítače

Jisté je, že podle statistik policie použila kamery v Praze v roce 2004 v 1005 případech, v roce 2010 to už bylo v 10 661 případech, v současnosti jde jistě o vyšší počet, byť podle mluvčí městské policie Ireny Seifertové momentálně přesná evidence neexistuje. S jakým efektem byly systémy využity, zůstává také záhadou.

Kromě městského kamerového systému byly z prostředků EU o objemu 45 milionů korun zakoupeny tzv. sčítače provozu, jež slouží pražské Technické správě komunikací (TSK). Nápadně připomínají radary a slouží ke sledování aktuálního stavu dopravy.

Jenže už v roce 2008 vyšlo najevo, že některé z nich zaznamenávají a ukládají spolu fotografie vozidel a osob v nich bez ohledu na skutečnost, že se jejich řidiči dopustili nějakého protiprávního jednání (například na křižovatce I. P. Pavlova). K čemu potom takto pořízené fotografie slouží, není jasné. Ústavní soud v Německu či Rakousku už přitom používání takových zařízení zakázal.

Neexistuje zákon

"V Česku bohužel není zákon, který by obecně reguloval využívání kamerových systémů," uvedl pro Tiscali mluvčí Úřadu pro ochranu osobních údajů Tomáš Paták. Zejména ve velkých městech tak není v podstatě možné se jejich objektivům vyhnout:

Systém dokáže záběry digitálně i opticky přiblížit, kamery fungují i při minimální viditelnosti a jsou chráněny proti oslnění. Některé jsou umístěny hodně vysoko a mohou "šmírovat" oknem až do našich bytů. 

Ilustruje to například kamera, jež byla v Praze zacílena přímo na kancelář kontroverzního podnikatele Ivo Rittiga. V Plzni byla zase v roce 2007 kamera namířena místo na křižovatku přímo na soukromý byt v centru. Jeho majitel byl v šoku, když zjistil, že díky kamerám, které měly sledovat dění na ulici, mohl prakticky kdokoli na stránkách magistrátu nahlédnout do jeho kuchyně. 

Éra soukromí skončila

Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg tvrdí, že právo na soukromí je prostě jen sociální norma, která se v čase vyvíjí – a lidé jsou prý dnes s úplným odbouráním soukromí spokojeni. "Éra soukromí skončila," říká.

Samostatnou kapitolou jsou pak kamery umístěné v bankomatech, kde se pak díky propojeným databázím spojí totožnost klienta s číslem jeho účtu, zhotovením podobenky a zjištěním místa a času výběru z konkrétního bankomatu. 

Jistě, slouží to přece k naší vlastní ochraně, může leckdo namítnout. Jenže co když se záznam od bankomatu objeví na internetu s tím, že natočení osoba krade? Co presumpce neviny? Usvědčit z krádeže může jen soud.

A co stovky kamer v soukromých objektech, na pracovištích či v obchodních centrech? Koho vlastně chrání a k čemu skutečně slouží?