Jurečkovo zpřísnění ochrany půdy aneb Princip kolektivní viny v praxi

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: red

Neodůvodnitelná administrativní zásahy do zemědělského podnikání či uplatnění principu kolektivní viny ve jménu účinnější ochrany půdy – i tak lze charakterizovat nejnovější návrh zpřísnění podmínek hospodaření na zemědělské půdě, který zpracovalo ministerstvo zemědělství. Stejně jako doposud uplatňované zásady pro zemědělské hospodaření přitom ani ty nově navrhované v řadě případů zlepšení stavu půdy a krajiny nepomohou, tvrdí v textu pro HlídacíPes.org agrární analytik Petr Havel.

Ministr Jurečka si vyfotil selfíčko během sečení ječmene

Ministr Jurečka si vyfotil selfíčko během sečení ječmene,zdroj: Facebook

Snahu ministerstva zemědělství o snížení rizik, zejména vodní eroze, lze v obecné rovině uvítat. Ďábel je ale, jako vždy, v detailu.

V tomto případě je ale ještě o poznání ďábelštější skutečnost, že jde v řadě navrhovaných kroků o odborný problém, který je mimo schopnosti rozlišení ze strany nezemědělské veřejnosti a médií, takže vše na první pohled vypadá jako žádoucí a požadovaný krok resortu pro dobro naší krajiny, jemuž každý rád a veřejně zatleská.

Navrhovaná opatření navíc obsahují i zcela správné kroky, s nimiž jsou ovšem jiné v logickém i faktickém rozporu.

Princip kolektivní viny

Nejprve ale k samotné filosofii návrhů ministerských úředníků, která je postavena, jak už to tak v současné době bývá, na principu kolektivní viny, jinými slovy na restrikcích, které se týkají každého, i když na svých pozemcích hospodaří odpovědně a eroze na nich nehrozí.

K tomu je nutné zdůraznit, že míra erozní ohroženosti je měřitelná a také na území ČR změřena, přičemž je známo, ve kterých lokalitách a na jakých pozemcích se opakovaně projevují negativní důsledky hospodaření.

Přestože přitom existuje na 160 zdokumentovaných případů opakovaných porušení půdního fondu, ministerstvo k žádným konkrétním sankcím nepřistoupilo a naopak využilo této skutečnosti k tomu, aby restrikce uvalilo na všechny zemědělce. Celkem logické by přitom bylo, aby se resort primárně zabýval případy, které půdní fond poškozují nejvíce.

Jako správný krok lze naopak hodnotit rozšíření některých povinných zásad hospodaření z dosavadních silně erozně ohrožených pozemků na středně erozí ohrožené pozemky.

Přestože totiž vodní eroze ohrožuje více než 50 procent zemědělské půdy v ČR (a pokud bychom počítali i zatím erozí nepříliš ohrožené, ale částečně přece ohrožené pozemky, šlo by celkem o dvě třetiny půdy), regulace hospodaření dosud probíhala jen zhruba na 10 procentech půdy v ČR.

Poručíme větru, dešti…

Na první pohled je také správná snaha ministerstva o pokryv zemědělské půdy vegetací, neboť je známo, že jakákoli vegetace zpomaluje odtok vody z krajiny a tedy snižuje riziko povodní, což vyplývá například z dřívějších zjištění Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půd.

Právě tady se ale nejvíc projevuje odtržení úředníků resortu od podnikatelské praxe, protože nově navrhované podmínky stanovují povinnost ponechávat vegetaci (tzv. meziplodiny) na poli do konce února, následně na jaře pole zorat a následně zasít příslušnou hospodářskou plodinu.

I pověstná "babička z Krušných hor" ale ví, že pole se odjakživa orají na podzim a ne na jaře. Právě jarní a předletní měsíce jsou přitom velmi důležité pro dostatek vláhy pro správný vývoj porostů pěstovaných plodin, rozrušení půdy jarní orbou vede ale k naprosto opačnému efektu, tedy ztrátě vody z půdy.

Velmi zhruba řečeno – pokryv pozemků vegetací může být sice jistou prevencí proti povodním, v příslušném ustanovení ministerstva ale zároveň zvyšuje riziko zemědělského sucha.

Přihrávka silnějším

Stejně tak vypadá na první pohled správně povinné stanovení počtu pěstovaných plodin na orné půdě podle velikosti obhospodařovaných pozemků, ve třech kategoriích – do 20, do 30 a nad 30 hektarů s tím, že jde o plošné opatření týkající se veškeré orné půdy.

V tomto případě jde o úpravu plnění podmínek takzvaného greeningu (ozelenění) nad rámec legislativy EU stanovující, že na plochách nad 30 hektarů se zavádí povinnost pěstovat nejméně čtyři plodiny.

K tomu je nutné dodat, že samotná "pestřejší" skladba plodin (o jednu více nebo méně nehraje podstatnou roli) zlepšení ochrany půdy téměř nepomůže a především je snadno splnitelná pro každého hospodařícího zemědělce, tedy i pro ty největší podniky.

Fakticky tak jde o opatření, které jde zcela v duchu dosavadního (nejen v podání ministra Mariana Jurečky) přístupu k ochraně půdy nahrávajícím velkým zemědělským podnikům.

Pomýlení úředníci z Těšnova

A opět je třeba zdůraznit – rozčlenění stávajících velkých širých rodných lánů na menší plochy, v nichž platí nějaký režim, je v zásadě správné.

Na druhou stranu představuje třicetihektarová plocha v porovnání s plochou obhospodařovanou ve většině zemí EU zhruba dva celé zemědělské podniky v zahraničí (z nichž každý pěstuje zcela běžně několik druhů plodin), kde činí průměrná velikost farem zhruba 16 hektarů, zatímco v ČR činí tento průměr 133 hektary.

Zmiňované návrhy jsou zatím jen na papíře a mohou se tedy ještě měnit. To by bylo docela záhodné, neboť výsledkem zatímního návrhu bude spíše zhoršení konkurenceschopnosti našich zemědělců, aniž by ale byla tato újma kompenzována skutečně efektivní a funkční ochranou půdy a krajiny.

Obojí ČR potřebuje – ale ne tak, jak si to představují úředníci na Těšnově.

Petr Havel pro Ústav nezávislé žurnalistiky 

Autor je agrární analytik, novinář na volné noze se zaměřením na zemědělství, potravinářství a životní prostředí

Tagy: Česko domácí Sobotkova vláda orná půda česká politika české zemědělství půda a nemovitosti

Zdroje: Hlídací Pes