Polsko a Československo pokládaly sčítání lidu v roce 1921 i za měřítko své civilizační vyspělosti a nestrannosti. Demokratický stát přeci nemusí falšovat statistiky, píše polský list Gazeta Wyborcza. "Oběma sčítáními se dodnes zabývají badatelé a spory neutichají," konstatoval.

Již před první světovou válkou údaje o národnostním a náboženském složení poskytovalo sčítání lidu. V habsburské monarchii se sčítalo po deseti letech, v Německu po pěti. V Rusku se před revolucí odehrálo jediné sčítání v roce 1897 a šlo o tak vyčerpávající podnik, že většina poznatků byla zveřejněna až v letech 1904-05.

V tehdejší době snad každé národnostní hnutí zpochybňovalo úřední údaje o početnosti svého národa a udávalo údaje vlastní, bez výjimky vyšší. Na mírové konferenci v Paříži československá delegace dokazovala, že podle údajů z uherského sčítání některé obce během jednoho desetiletí zcela změnily etnické složení, přestože nedocházelo k větším přesunům obyvatel. Poláci kritizovali ruské a německé statistiky. Opravdu je těžké říci, kdo ve statistikách víc lhal.

Ambicí odborníků z nových států se stalo dosažení lepších standardů. Šlo nejen o "opravu" údajů, ale i o mezinárodní uznání správnosti poválečného sčítání. Ta se již v roce 1921 konala v Polsku a Československu. Zpracování výsledků se vleklo roky, přestože statistici už tehdy použili nejmodernější výpočetní techniku v podobě děrných štítků.

První výsledky, k nimž se poměrně brzy dospělo, nebyly o nic méně sporné než dříve. Zaznívala nařčení z falšování, spory mnohdy končily u soudů.

Pár měsíců před sčítáním se v Československu konaly volby. Pokud by počet hlasů pro německé strany odpovídal počtu Němců, při sčítání jich mělo být o více než 200 tisíc víc.

Ach ty národnosti

Jak v Polsku, tak v Československu se při sčítání ptali na používanou řeč a národnost. Docházelo k situacím, kdy se jedno s druhým neshodovalo, jako v případě československých Židů, většinou hovořících německy. Stále šlo o výjimky, tolerované například kvůli náboženství. Ale polským a československým statistikům bylo jasné, že takové zásady se nemohou týkat všech.

Rozumný odhad, že etnické vědomí je do jisté míry věcí výběru jednotlivce a že každá národností hranice je fikce, u maďarských a německých geografů a statistiků zjevně platily jen tehdy, kdy to bylo ku prospěchu Maďarsku a Německu. Na západní hranici Německa platilo pravidlo o shodě jazyka s národností, zatímco na východní nikoliv. Stejnou nedůslednost, anebo vypočítavost kritizoval v případě maďarských protestů sociolog Antonín Boháč, který byl hnacím motorem prvního sčítání lidu.

V Polsku sčítání v roce 1921 ukázalo, že má 25,67 milionu obyvatel. Ale ukrajinským aktivistům se za podpory řeckokatolického kléru podařilo přimět velkou část obyvatel Haliče k bojkotu. Došlo i k útokům na komisaře a jednoho zavraždili.

Strach z úředníků

Většina problémů s národnostními spory nesouvisela. Například termín sčítání - 30. září - kolidoval s židovským svátkem, a tak některé židovské obce dostaly svolení k přesunutí termínu. Jejich křesťanští sousedé se hned domáhali také ústupků. Na venkově termín kolidoval s polními pracemi, a tak komisaři museli rolnické rodiny doslova nahánět.

Jednodenní sčítání v praxi trvalo dva týdny a občas se je vůbec nepodařilo plně dokončit. Na východě země zrovna řádil tyfus - a ne všichni nepodlehli pokušení si chybějící údaje raději vymyslet.

Největší překážkou se stalo nepochopení mezi úředníky a rolníky, kteří se báli, že sčítání poslouží k výběru daní či odvodu do armády. Rodiny i celé vsi utíkaly před komisaři do lesů. Strach z dlouhé ruky státu vyvolával útoky. Epicentrem takových reakcí bylo centrální Polsko, kde menšin bylo pramálo.

Polské sčítání se konalo méně než rok po válce se sovětským Ruskem, která zpustošila zemi, sužovanou epidemiemi. Šlo o gigantický podnik. Za nejméně důvěryhodné sociolog Ludwik Krzywicki pokládal údaje o počtu hospodářských zvířat (skrývaných hospodáři) a o vlastnictví pozemků (které se v zaostalejších končinách nikdy přesně nevyměřily). Národnostní poměry pokládal za relativně přesné: soudil, že lhaní vyvolané aktivisty vyváží manipulace polských úředníků.

Nedorozumění

V Československu sčítání také neproběhlo hladce, i když odpor lidí byl mnohem menší i méně násilný než v Polsku. Většinou šlo o pochyby komisařů ohledně národnosti, k níž se dotazovaný hlásil. Obecně šlo o lidi, jejichž mateřskou řečí byla čeština, ale žili a pracovali mezi Němci, anebo šlo o slovensky hovořící osoby v maďarském prostředí. Ale negramotnost se v českých zemích prakticky nevyskytovala, a tak dotazníky vyplňovali sami dotazovaní, a ne úředníci, jak často bývalo v Polsku.

Uvádění nepravdivých údajů se trestalo. To se vztahovalo i na přihlášení se k národnosti neodpovídající "objektivní" pravdě. Proti pokutám se lidé mohli odvolat, což i dělali. Skutečnost totiž mnohdy překračovala představivost úředníků. Například ženy po svatbě soudily, že patří k manželově národnosti.

Současní historici pokoušející se na základě těchto údajů zrekonstruovat národnostní složení nových středoevropských států kráčejí po stejné cestě, jakou před nimi šli experti polské či československé delegace na mírové konferenci. Ale hon za pravdou skrytou v číslech nikdy neskončí. Rozpor mezi zvědavým státem a tajnůstkářskými občany totiž provází sčítání lidu od počátku.