"Většina 'bezvěrců' dosud sdílí pseudonáboženství a upadlé mytologie. Není na tom nic udivujícího, uvědomíme-li si, že profánní člověk je potomkem člověka náboženského a že nemůže anulovat své vlastní dějiny, tj. způsob chování svých vlastních náboženských předků, které ho konstituovaly v tom, jaký dnes je," píše religionista a fenomenolog Mircea Eliade ve svém pojednání o posvátném a profánním.

Spiritualita zažraná do morku kosti se vynořuje na povrch nejvýznamněji v období svátků. A kdy je chování názornější než o silvestrovských radovánkách - v čase, kdy odpalujeme starý rok, aby mohl vstoupit nový. Záblesky jisker, barevné obrazce na obloze, dělobuchy v ulicích. Město jako bitevní pole. Nový rok je třeba pohřbít, aby se mohl zrodit nový.

Taková tradice nás vrací tisíce let zpátky až do starověkého Egypta. Kalendář neuvěřitelných byrokratů a počtářů čítal 360 dní. Kam ale vecpat zbylých pět, které by přebývaly? Zrodil se mýtus o bohyni nebe Nut a jejím partnerovi a bohu Země Gebovi. Jejich těla se k sobě tiskla tak pevně, že zabila každé zrozené dítě. Rozhořčený otec Šu se tak mezi oba vklínil a ustavil Nut zákaz mít děti. Ani v tomto mýtu však nechybí tricksterský moment: Nut obehrála měsíčního boha o pět dní, v nichž zrodila svých pět božských dětí.

Tyto dny nejsou solární, ale lunární, takzvané epagomenální. Nastává chaos, přestává platit posvátný řád, spravedlnost, pořádek. Stát se může cokoliv. Staré umírá, nové se rodí. Obyvatelé Egypta konají ochranné rituály, zaříkávají bohy, země i slunce proti nebezpečím doznívajícího cyklu. Chrání se v nepořádných dnech, než se zrodí nový pořádek. Napříč dějinami, kulturami i tradicemi bychom mohli pokračovat po staletí. Až ke zvyku řehtaček, které dnes nahradily dělobuchy a ohňostroje.

Vyměnit destrukci za stvoření

Psi by si zakryli uši, kdyby mohli, kočky zalézají pod sedačky, labutě narážejí do mostů a tramvajových vedení, srnky se vrhají do chřtánu silnic a nebezpečných zákoutí. Domy hoří, na zemi leží utrhané končetiny. Konec roku přináší oheň, utrpení i smrt.

"Chaos tu na jednu stranu plní roli očišťující, dokáže vše staré rozmetat, a připravit tak půdu pro obnovu. Zároveň má ale i aspekt tvořivý. Chaos totiž není jen nedostatkem řádu, v nějakém ohledu je spíše jeho přebytkem. Je stavem, v němž jsou přítomna všechna možná uspořádání skutečnosti naráz. Každý řád je jen jedním omezeným výsekem z této bezedné zásobárny. Kvůli tomu chaos sice řád ohrožuje, zároveň však každý řád z chaotické plnosti vyrůstá a má v ní svůj hlubinný zdroj. Proto se každá kultura potřebuje občas s chaosem pod ochranou rituálních pravidel bezpečně setkat a načerpat z něj sílu a obnovu," píše religionista a odborník na rituály Radek Chlup.

Bez rituálů to nejde. Jenže co je dort bez chuti? A co je rituál bez spirituality? "Ano, petardy jsou neekologické a řadě z nás nepříjemné (včetně mě samotného). Mají však velkou symbolickou sílu a pro významnou část společnosti plní důležitou rituální roli. Neberme to na lehkou váhu. Ztráta schopnosti spolu navzájem v naší společnosti po dobrém vyjít a respektovat se by nakonec byla mnohem větší katastrofou, než jakou dokáží natropit silvestrovské rachejtle," píše dále Chlup.

Dovolím si nesouhlasit. Bez hlubšího rozměru, bez spirituálního zázemí je silvestrovské rituální chování z dlouhodobé perspektivy asi stejně dobré jako vykopat jámu, kterou za pár dní znovu zasypeme.

Dokážeme-li duchovně pohřbít starý cyklus, nemusí při tvoření toho nového reálně nikdo utrpět. Jsme potomky náboženského člověka. Věřit v Boha není nutné, ale uvědomit si hloubku světa je nezbytné. A stačí začít od jediné prosté věci, která dřímá v každém z nás a odjakživa spojuje i rozděluje národy. "Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno," jak se píše v prvním listu Korintským.