Karel Gott byl bůh desakralizované společnosti

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Matěj Senft

Kolem čtrnácti tisíc lidí přišlo podle odhadů do pátečních dvou hodin odpoledne dát do pražského paláce Žofín poslední sbohem Karlu Gottovi. Smrt slavného zpěváka v důsledku vypovídá víc o naší společnosti než o něm samotném. Čím si zasloužil své výjimečné postavení a proč se doma stal jakýmsi polobohem?

Poslední rozloučení veřejnosti s Karlem Gottem v paláci Žofín

Poslední rozloučení veřejnosti s Karlem Gottem v paláci Žofín , zdroj: Profimedia.cz

"Kolaps institucionálního náboženství, absence svatých a boha, k nimž by bylo možné vzhlížet, pro mnohé obyvatele západních společností nahrazují celebrity – jsou novými světci," říká Chris Rojek, profesor a vedoucí katedry sociologie a kultury na londýnské Brunelově univerzitě.

Desakralizovaná doba přeměňuje posvátné na profánní. Současně se – většinou nevědomě – světské stává posvátným. Vytváříme si nové mýty. Celý showbyznys mávnutím ruky často odmítáme jako triviální, jedná se přitom o oblast, která zapouští kořeny hluboko v celé naší kultuře, společnosti a mnohdy i v nás samých. Showbyznys patří mezi největší výrobny novodobých mýtů.

Červený koberec, jásot diváků, oslnivá světla fotoaparátů. Oslavenci přijíždějí a vystupují z honosných limuzín za zvuků hlasitých ovací. Pompa je namístě – herci strávili dlouhé týdny na filmovém place, "prolévali krev", aby zachovali slávu současné kinematografie.

Nanebevzetí celebrit, které se odehrává (nejen) na filmovém festivalu v Cannes, není v naší společnosti ničím novým. Francouzský sociolog Edgar Morin vidí paralely mezi kultem slavných a římským triumphus, tedy veřejnými oslavami na počest vítězného vojevůdce. Městem za velké pompy a obrovské účasti celé polis kráčeli vojáci přijíždějící ve vozech. Vrátili se z války, kde mnozí prolili krev, aby zachovali slávu antického světa. Během této události byli odměňování triumfálními odznaky nebo nižší formou triumfu v podobě ovací. Stejně tak slavní herci a zpěváci dodávají úctyhodnost a lesk naší současné civilizaci.

Mýtus o zlatém slavíkovi

Jenže aby se zrodil mýtus, je zapotřebí hlavního hrdiny. Populární zpěvák všech režimů svého života a milionů lidí Karel Gott zemřel prvního října letošního roku. Vláda se rozhodla mu vystrojit pohřeb se státními poctami a arcibiskup pražský Dominik Duka uspořádá pro jeho rodinu smuteční obřad v katedrále svatého Víta. "V tomto pokusu o mytizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu," komentoval to bez zaváhání katolický kněz a religionista Tomáš Halík.

"Mluví o tom, že politika ho zajímá celý život. Ale že on sám není člověkem politiky, že chce zpívat, a ne být politikou dotčen. Pochopitelně největší hvězdě ve státě se nemůže povést nebýt politikou dotčen," mluvil o spojení Karla Gotta především s minulým režimem a podpisem tzv. anticharty před nedávnem hudební publicista Pavel Klusák. Gott prý chtěl lidem zatíženým komunismem, kteří se museli jako on sehnout, dopřát chvíli klidu a vytržení z "obyčejného" bytí.

O vytržení diváka z každodennosti píše také religionista Mircea Eliade. Díla populární kultury totiž přirovnává k mytologickým příběhům, které vytrhávají pozorovatele z profánního, každodenního času a přenášejí jej do času posvátného, mimo běžný časoprostor, kde je zbaven přízemních starostí. A ať už hledíme na životní příběh Karla Gotta z jakékoliv perspektivy, vždy nalezneme motivy, kdy je svým okolím nebo dokonce sám sebou do jisté míry mytizován, stavěn na piedestal polobohů.

Smrt slavného zpěváka populární kultury v důsledku vypovídá víc než o něm samém o naší společnosti: Vlajky na Pražském hradě v rozporu s hradním protokolem vlály na půl žerdi už vzápětí po Gottově smrti. Reportéři a komentátoři se i na obrazovkách veřejnoprávních médií ohákli do černé a nasadili výraz sešlejší, než kdyby podruhé ukřižovali Ježíše. Celou republiku čeká den státního smutku, mohutné pompy a obřad ve svatovítském chrámu – katolické katedrále, přestože ani nevíme, zda byl Gott katolíkem (stejně dobře by tak mohli zádušní mši sloužit na dvorku u Mormonů).

Karel Gott se stal projekční plochou republiky, o níž se často s oblibou mluví jako o nejateističtější zemi Evropy. Tato země má však v základech zakořeněnou hlubokou spiritualitu: lidé bez ustání hledají modlu, ke které chtějí upínat nejen svůj sluch, ale i zrak. Zklamala nás náboženství, bůh, andělé i svatí. O politice a domnělých etických vzorech ani nemluvě. Útočiště tak společnost nalézá v člověku, kterého prostě jen bavilo zpívat.

Tagy: úmrtí Česko domácí populární kultura česká hudba Karel Gott

Zdroje: vlastní