Renzi zůstal sám proti všem. Po nástupu do funkce jako nejmladší italský premiér v dějinách byl plný elánu a Italové věřili, že konečně přinese kýženou změnu a stabilitu. Jeho reformy měly smysl, lidé na ně slyšeli. I díky tomu neměl problém ústavní změny volebního systému protlačit v obou komorách, přičemž Senát si dobrovolně omezil pravomoci. Namlsaný úspěchy se rozhodl vypsat referendum, jehož nedělní výsledek obrečel.

Nedá se říct, že by výsledek někoho výrazně překvapil. Pokud politik ztrácející na popularitě spojí s úspěchem referenda vlastní budoucnost, je jedno, zda lidé hlasují v Itálii, Velké Británii nebo třeba Maďarsku.

Mnoho hlasujících Italů se přiznalo nejenom k tomu, že znění změny volebního zákona nečetlo, ale bez okolků prohlásili, že je jim to vlastně jedno. Šli potrestat vládní elity. Stejně jako tomu bylo v referendu o Brexitu nebo u amerických voleb.

V Itálii bude líp! Ale kdy?

"Pro 'ne' hlasovaly rodiny střední třídy zchudlé kvůli ekonomické krizi, bez naděje, že se jejich dětem a vnukům bude dařit lépe. Byli to mladí lidé bez práce, dělníci, kteří se cítí v práci ohroženi migranty a senioři, kteří nevyjdou s důchody," píše šéfredaktor italského deníku La Stampa Maurizio Molinari s tím, že šlo o protest střední třídy.

Renzi od chvíle, kdy se ujal premiérského křesla, lidem stále jako kolovrátek opakoval, že Itálie opět povstane, její ekonomika převálcuje tu německou a zase bude lídrem Evropské unie. Nedočkaví Italové chtěli, aby jeho reformy fungovaly okamžitě.

Jiným vadilo, že v katolické zemi prosadil sňatky homosexuálů, jiní mu jednoduše nevěřili a samozřejmě – jak se osvědčilo v uplynulých měsících – hrály roli i falešné zprávy o lobbistech, napojení na Rusko či na mafii.

Hlasování tak Italové vzali jako možnost vystavit Renzimu vysvědčení a téma referenda bylo pro tyto účely vedlejší.

Vypsat referendum a spojit ho se sebou byla chyba

Stojí za to připomenout, že situace nemusela zajít tak daleko. Renzi udělal jistě během svého působení na čele mnoho chyb, které se nyní populistům hodí. Jeho největší chybou ale bylo samotné vypsání referenda.

Jak upozorňuje deník Corriere della Sera, Ústava mu vypsání plebiscitu nepřikazovala. Musel by ho vypsat, pokud by pro své změny nezískal dvoutřetinovou většinu a zároveň by ho požadovala pětina poslanců, petice s půl milionem podpisů nebo pět regionální rad. To se nestalo. "Další chybou pak je, že de facto vyhlásil referendum sám o sobě," upozorňuje komentátor deníku.

Do konce funkčního období mu zbývalo něco přes rok, během něhož mohl i přes klesající popularitu dál fungovat a dosáhnout dalších změn. Nedělní půlnocí ale vratká stabilita italské politiky skončila, stejně jako čtvrtá nejdelší italská vláda v poválečných dějinách – Renzi byl premiérem dlouhých 1017 dní.

Apokalypsa odpovídající Brexitu nepřišla

Přestože snad nikdo nečekal, že lidé Renziho podpoří, výrazné výsledky zaskočily i odborníky. Přece jen, čekaly se poměrně těsné výsledky a průměrná účast. Místo toho lidé ještě v deset večer stáli frontu, aby mohli odevzdat svůj hlas. K urnám přišlo více než 68 procent voličů, kteří téměř 60 procenty vládní reformy ústavy odmítli.

I přes pesimistické scénáře ale žádné černé pondělí na evropské úrovni nenastalo. Euro sice krátce výrazně kleslo, už kolem poledne se ale zase vrátilo nad hranici 1,07 dolaru. Panika mezi investory podle analytiků nepanuje, s Brexitem se situace nedá zatím srovnat, byť podobné obavy panovaly.

Situace se ale může změnit z hodiny na hodinu, protože vše nyní leží v rukou italského prezidenta Sergia Mattarelliho, který nemá záviděníhodnou situaci. Ve funkci je necelé dva roky a na rozdíl od předchůdců, kteří řešili pády vlád téměř jako běžnou agendu, podobné situaci ještě nečelil.

Kdo dostane premiérského černého Petra?

Ze všech stran nyní zní, že Itálie potřebuje stabilní a pevnou vládu. Vážený a zkušený politik, který působil i jako ústavní soudce, tak stěží jako první scénář zvolí okamžité vypsání nových voleb. Dostaly by se díky nim zřejmě k moci populistické strany, a to by pro zemi lavírující na hraně bankrotu byla poslední rána.

Nejpravděpodobnější je tak varianta voleb v řádném termínu, tedy v roce 2018. Vláda by mezitím připravila novou verzi volebního zákona, který by pomohl vyřešit sedmdesát let opakující se patovou povolební situaci. Mattarelli se proto plánuje během tohoto týdne postupně sejít se zástupci politických stran, aby zjistil, co jsou ochotny podpořit.  

Renzi každopádně zatím zůstává ve funkci, protože Mattarelli jeho demisi nepřijal. Trvá na tom, že vláda nejdříve dokončí schvalování rozpočtu na příští rok, což by mělo být do 23. prosince.

Italští politologové ale odcházejícího premiéra ještě zcela nezatracují. Věří, že by mu Mattarelli mohl dát šanci, aby znovu předstoupil před sněmovnu a senát, obhájil své kroky a znovu zažádal o důvěru. Tedy aby neutíkal hystericky, ale případně se ctí…

Premiér, který nebude opozici vadit a uklidní zahraniční trh

Jako nejpravděpodobnější se ale jeví výběr některého ze současných členů vlády, který má blízko k Renzimu, ale "neštve lidi" – nejčastěji se skloňuje jméno ministra financí Piera Carla Padoana.

Pokud stát povede šéf státní kasy, je šance, že se uklidní případná panika investorů a v klidu budou i evropské instituce a banky.

Protože má koalice stále v obou komorách většinu a Padoan není kontroverzní osobou, mohl by tak vydržet ve funkci až do voleb. Po Novém roce by tak jen mohla odstartovat nejdelší předvolební kampaň v italské historii.

Volební zákon a pak předčasné volby?

Poněkud komplikovanější volbou by bylo sestavení přechodné vlády, ať už částečně politické či ryze úřednické. Jejím cílem bylo připravit co nejdříve volební zákon a dovézt zemi k předčasným, ale ne unáhleným volbám.

Protože ale politické síly v obou komorách zůstanou nezměněné, musela by mít silnou podporu koaličních stran. Prezidentova volba by tak mohla padnout na některou z respektovaných osobností, ideálně na předsedu senátu Pietra Grassa. Je sice demokrat, nicméně nepatří mezi "Renzisty" a hlavně má dobré vztahy s opozicí. 

Bývalý premiér Silvio Berlusconi se už nechal slyšet, že jeho strana novou vládu demokratů podpoří. 

To by poskytlo demokratům taktickou výhodu. Tradiční politické strany nejsou zastánci rychlého vypsání voleb, protože by v nich zřejmě ztratily, a tak by do konce volebního období nemusely dělat vládě problémy. 

Demokraté by zatím mohli v klidu řešit svou budoucnost, včetně toho, zda si nechají v čele Renziho a risknou s ním jít znovu do voleb.