Božský Čech neboli "Il divino Boemo", jak Myslivečka ve svém romanetu z roku 1886 nazývá spisovatel Jakub Arbes (skutečná přezdívka zněla "Il Boemo", jednoduše Čech), má na svém kontě neuvěřitelných dvacet osm oper, desítku oratorií, symfonie a koncerty, chrámovou i komorní hudbu. O co méně se o životě Josefa Myslivečka (1737 – 1781) alias Giuseppe Venatoriniho dochovalo informací, o to více se rozšířilo legend.

Jisté je datum narození - budoucí skladatel spatřil světlo světa 9. března 1737. Nikoliv ovšem sám. Téhož dne porodila Anna Terezie rozená Červenková mlynáři a staroměstskému měšťanu Matěji Myslivečkovi také Jáchyma (1737 – 1788), Josefovo dvojče. Místo narození? Sovovy mlýny na pražské Kampě nebo Dubový mlýn v Horní Šárce. Otec měl v pronájmu i tzv. Myslivečkovský mlýn na Novotného lávce, dnešní muzeum Bedřicha Smetany.

Na oba chlapce čekala mlynářská dráha. Otec nelitoval výdajů k řádnému vzdělání svých synků, pravděpodobně u staroměstských dominikánů a jezuitů z Klementina. Dochovaný je zápis o studiu na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kterou však Josef nedokončil. Rodinná situace se zkomplikovala po předčasném smrti otce, nakonec se však bratři úspěšně vyučili, a roku 1761 byli oba prohlášeni mistry mlynářského řemesla.

Královská zakázka

Josef měl ale jiné plány, hudební. Doma se hodně zpíval i hrál, ostatně už jako dvanáctiletý byl Mysliveček považován za "zručného houslistu". Houslovou hru studoval i v Praze, do tajů varhanní hudby ho uvedl týnský varhaník Seeger. Na čas vstoupil do služeb hraběte Vincence Valdštejna, skládal muziku pro břevnovské benediktiny a osecké cisterciáky. Právě řeholníci z Břevnova stáli za financováním Myslivečkovy cesty do země, která se stala jeho druhým domovem. Josef přenechal rodný mlýn svému dvojčeti a na podzim 1763 vyrazil do Itálie.

Benátky a Florencie už na něj čekaly. V "městě na laguně" studoval mladík u proslulého Pescettiho a živil se hrou na housle. V Parmě si vychutnal první velký úspěch s nedochovaným dílkem Zmatek na Parnasu, v Bergamu pak s operou Semiramis. V roce 1767 přišel zlom v podobě Bellerofontés. Operní dílo na motivy řeckých bájí mělo zásadní význam pro Myslivečkovu další kariéru. Český rodák se stal vycházející hvězdou italského operního nebe.

Bellerofontés byl uveden v dvorním divadle Teatro san Carlo 20. ledna 1767 při příležitosti narozenin Karla III., otce neapolského panovníka. Neapol byla jedním z hlavních středisek opery na kontinentě a dodnes není jasné, jak tuto prestižní zakázku cizinec Mysliveček získal. Snad upoutaly pozornost neapolského impresária předchozí Josefovy opery, pověst však praví, že se tak stalo kvůli krásné ženě.

"La Cochetta" neboli Kuchtička, jak se přezdívalo slavné operní divě Caterině Gabrielliové, excelovala v hlavní ženské roli. Ostatně hvězdné obsazení bylo zřejmě jedním z důvodů nečekaného úspěchu neznámého skladatele. Tradovaný poměr "Kuchařinky" s českým hudebníkem ovšem doložen není a také další vztah se sopranistkou Lucreziou Agujariovou, zvanou pro změnu "La Bastardella", řadí mnozí do říše bájí.

Pamětní deska v Melantrichově ulici | zdroj: Wikipedia/Wolfgang Sauber

Mysliveček pronikl překvapivě rychle do nejvyšších uměleckých a společenských kruhů. Objednávky se jen hrnuly - opery si žádaly Benátky, Neapol, Turín, Florencie, Milán a Bologna, Padova i Pavie. Zájem byl rovněž o jeho oratoria a díla instrumentální.

Po úspěšně složené zkoušce se "Il Boemo" honosil přívlastkem "accademico filarmonico", další titul "Maestro" náleží pouze předním uměleckým osobnostem. Přes silnou konkurenci patřil Mysliveček v 70. letech 18. století k nejvyhledávanějším autorům pro klíčová operní divadla. Opisy jeho partitur se vázaly do pozlacených desek, reprízy oper se počítaly na desítky (Meropé dosáhlo dokonce neslýchané stovky).

Rána v obličeji a (pohlavní?) nemoc

Do střední Evropy se vrátil celkem třikrát. Po matčině smrti v roce 1768 uspořádal rodinné záležitosti, v Praze řídil provedení svého Bellerofonta. V roce 1772 zamířil do Vídně, jak dokládá anglický hudební spisovatel Burney, který Myslivečka zmiňuje v Hudebním cestopise.

V letech 1777 – 1778 pobýval v Mnichově na pozvání bavorského kurfiřta. S velkým úspěchem uvedl operu Ezio a oratorium Abraham a Izák, náležející k vrcholům jeho tvorby. Případnou naději na jmenování dvorním skladatelem zmařila nečekaná kurfiřtova smrt v prosinci 1777. "Il Boemo" se tedy vrátil do Itálie.

Cesta se stala Myslivečkovi osudnou. Na špatné silnici se kočár převrhl a část kovové konstrukce způsobila skladateli zranění v obličeji. Do rány se dostala infekce a Mysliveček musel podstoupit léčení v mnichovské nemocnici, kde padl do rukou nepříliš skvělých lékařů. Po vypalování přeraženého nosu začala rána hnisat, objevila se sněť. Výsledkem je tzv. suchý kostižer. Na jaře 1778 hudebník opustil vévodskou nemocnici se znetvořenou tváří. V místech nosu mu zela díra, kterou si zakrýval stříbrnou páskou.

Navíc je už delší dobu vážně nemocen. Zda šlo skutečně o pohlavní chorobu, jak tvrdily některé fámy, nevíme. Projevy nemoci ani způsob léčby tomu příliš nenasvědčují. Jeden z mála, ne-li jediný, kdo se v tomto duchu vyjadřuje, je Leopold Mozart, otec slavného Wolfganga Amadea ("Komu může dávat vinu než sám sobě a svému hnusnému životu?"), přestože původně skladatele považoval za umělecký vzor a možného přímluvce pro svého syna.

Amadeuv obdiv

O devatenáct let mladší Wolfgang si s Myslivečkem dopisoval a oba hudebníci se několikrát sešli. Při prvním setkání roku 1770 v Bologni prý mladý Mozart zvolal: "Jakou mám radost! Jako bych potkal někoho blízkého!" Přehnané? Možná ne příliš. Amadeus českého rodáka velmi obdivoval a v jeho raných dílech můžeme objevit nejednu myslivečkovskou inspiraci.

Jako jeden z mála se také od svého přítele neodvrátil. Navštívil jej na mnichovské klinice, kde se Mysliveček léčil, a byl zděšen. Za příčinu jeho znetvoření označil Mozart špatnou léčbu po silniční kolizi.

"Nejdražší tatínku, odpovězte přece Myslivečkovi! Pište mu, jak jen budete mít čas... Způsobíte mu největší radost, neboť je zcela opuštěn, často po celý týden k němu nikdo nepřijde. Všechno je marné, zde se už říká, že ho zdejší doktoři a chirurgové zničili. Zkrátka, není pochyby, že je to kostižer. Chirurg Caco, ten osel, mu upálil nos, představte si jen tu bolest!"  

Myslivečkův pád pokračoval. Už delší dobu měl dluhy, a přes jeho hektické pracovní nasazení (opera Armida byla uvedena v prosinci 1779, Medón v lednu 1780 a Antigonos v dubnu téhož roku) jej čekal ústup ze slávy. O jeho díla již nebyl zájem. Armida byla neúspěšná a poslední Antigonos pro své pochmurné ladění propadl úplně.

V osamocení a chudobě zemřel Misslivecek, detto il Boemo, 4. února 1781 v Římě. Pohřeb českého rodáka v kostele San Lorenzo in Lucina, kde můžete dodnes najít náhrobní desku s jeho jménem, byl přesto slavný. Složili se na něj milovníci jeho hudby. Možná by skladatel jejich zájem ocenil o něco dříve…