U rodilé Pařížanky to přitom zpočátku vůbec nevypadalo na to, že se jednou stane úspěšnou sportovkyní. Naopak! Byla churavé dítě, trápilo ji astma a její otec Charles se rozhodl přivést Suzanne k tenisu proto, aby pohybem posílila. Děvče ale tenis bavil, a otec jí tedy začal pravidelně trénovat.

Už jako čtrnáctiletá si zahrála své první finále v rámci francouzského mistrovství (dnešní French Open), kde prohrála se stávající šampionkou Marguerite Broquedisovou.

Těsně poté, co překročila patnáctku, ale mladičká tenistka vyhrála druhý pařížský turnaj. Stala se tak nejmladší šampionkou tenisové historie - a tento rekord jí náleží dosud.

Válečná odmlka a velký návrat

První světová válka slibně se rozvíjející amatérskou kariéru Lenglenové značně přibrzdila. Poválečný návrat však byl velkolepý. Roku 1919 na Wimbledonu, před zraky krále Jiřího V. a jeho ženy Marie z Tecku, odehrála rekordně dlouhé wimbledonské finále žen.

Soupeřkou jí byla sedminásobná vítězka Dorothea Douglassová Chambersová. Dvacetiletá dynamická Suzanne nad čtyřicetiletou soupeřkou věrnou "tradičnímu" stylu vyhrála 10-8, 4-6, 9-7.

Zároveň Lenglenová šokovala svým sportovním outfitem. Nastoupila v šatech, které odkrývaly paže i lýtka, zatímco ostatní hráčky byly mnohem oblečenější. V přestávkách také usrkávala brandy, což opět pobuřovalo.

Mimochodem, rekord co do délky wimbledonského finále byl překonán až v roce 2005 Lindsay Davenportovou a Venus Williamsovou, které hrály dvě a tři čtvrtě hodiny.

Wimbledonským vítězstvím začala Suzannina krasojízda, během níž získala zlato z olympijských her, neuvěřitelných 81 turnajových titulů a bilanci zápasů 341-7. Mezi lety 1919 a 1926 dominovala celkem šesti ročníkům Wimbledonu, roku 1924 odstoupila kvůli žloutence.

Zdravotní problémy - konkrétně těžký kašel - zhatily také její americkou premiéru v roce 1921. Z mezinárodního mistrovství USA ve Forest Hills odstoupila a zpátky do Evropy odjela zničená z nelibé reakce publika. Na toto mistrovství se už nikdy nevydala.

Jako by tančila

Suzannina hra byla výjimečná. Co do techniky dle odborníků předběhla svou dobu. Při hře se pohybovala rychle až akrobaticky, nevídaně se koncentrovala a byla známá též svými emocemi. Před diváky se i rozplakala. Pod vedením svého otce podstupovala také tvrdý trénink. Skákala přes švihadlo, běhala, plavala.

A hvězdou byla i mimo sportovní pole. Ač nebyla klasicky hezká, měla ostře řezané rysy a větší nos, působila i jako modelka a stala se múzou francouzského návrháře Jeana Patoua. Mimo hru proslula svým šik oblečením, moderním sestřihem, kromě popíjení také kouřila a říká se, že si velice ráda přispala.

zdroj: YouTube

V únoru 1926 také odehrála zápas s americkou tenisovou hvězdou Helen Willsovou na turnaji v Cannes. Utkání se těšilo výjimečné pozornosti. Lenglenová byla nejlepší hráčkou světa, o šest let mladší Willsová trojnásobnou vítězkou amerického grandslamu.

Lenglenová nakonec zvítězila, ovšem za cenu toho, že několikrát téměř zkolabovala. Důvod? Její otec si nepřál, aby s Willsovou hrála. Suzanne prý otce neposlechla a údajně celou noc nespala kvůli nervozitě. Ostatně Charles Lenglen se prý nezdráhal svou dceru i hrubě kritizovat.

Osmý start na Wimbledonu, v roce 1926, byl nakonec její poslední, a to z kuriózních důvodů. Kvůli zmatku v organizaci nenastoupila Lenglenová včas na utkání, jemuž měla přihlížet sama královna Marie, která tudíž neměla na co koukat. Angličané to brali jako urážku majestátu, šokovaná Lenglenová prý dokonce omdlela. Pak odstoupila z turnaje a na Wimbledon už se nevrátila.

Sekla s kariérou mezi amatéry, přestoupila k profesionálům, neb do éry "otevřeného" tenisu byly ještě desítky let. Změnu komentovala mimo jiné odůvodněním, že v podstatě uniká z otroctví a má toho dost. Přijala nabídku na štědře hodnocenou exhibici, ta ji však vyčerpala, a na radu lékaře tak brzy s tenisem nadobro skončila. Vedla tenisovou školu, psala knížky o tenisu, pracovala i v obchodě s módou.

Konec jejího života byl krutý. V roce 1938 si vyslechla drtivou diagnózu - leukémie. Tři týdny nato oslepla a 4. června 1938 zemřela jen pár dnů po svých 39. narozeninách.

Provokativní, temperamentní Francouzka, přezdívaná La Divine neboli Bohyně, je dodnes považována za jednu z nejlepších tenisek všech dob. Do Mezinárodní tenisové síně slávy jí bylo umožněno vstoupit in memoriam v roce 1978. Na kurtech Stade-Roland Garros, kde se hraje French Open, po ní pojmenovali jeden z hlavních dvorců. A její jméno nese například také pařížský park.