Michal Horáček pokračuje ve své prezidentské kampani. Podpisy občanů nutné k tomu, aby se mohl stát oficiálním kandidátem na hlavu státu má už prý nějaký pátek sesbírané. Nyní představil web, na kterém prezentuje, co by v případě zvolení prezidentem udělal v prvních sto dnech na Pražském hradě. Kromě toho objíždí republiku, potkává se s lidmi a sbírá zkušenosti a zážitky.

Nejzajímavější se zdá být srovnání Horáčka a dalšího prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše, jak se projevují navenek, jak svoji kandidaturu chápou a jak odlišné mají strategie. Horáček se snaží sám sebe prezentovat jako kandidáta, který nemá nic společného s establishmentem. 

Spoluzakladatel sázkové kanceláře Fortuna se tak musel zaradovat, když bývalý prezident Václav Klaus během tradiční Svatovavřinecké pouti na vrchol Sněžky 10. srpna podle ČTK prohlásil: "Myslím si, že prezidentem nemá být Marťan, myslím vůči politickému systému. Když vidíme, co se stalo na Slovensku, že byl zvolen prezident (Andrej) Kiska, no tak to by pro nás všechny mělo být zásadním varováním, aby se něco takového nestalo u nás. Prostě to musí být někdo z politického systému, s jistou zkušeností, kdo tuší, o co v té politice jde." Klaus dodal, že když vidí "pány Kulhánky a Horáčky" a všechny další, tak ho trošku jímá hrůza.

Horáček se toho hned chytil a na svém facebookovém profilu dal bývalé hlavě státu za pravdu: "To má recht. Jsem a budu mimo systém, který vytvořili lidé vždy ochotní zohlednit své zájmy na úkor jiných. O to v tom, čemu tu drze říkají "politika", bohužel jde. A ne že bych to netušil. Dávno vím "o co v politice jde" a nejsem v tom sám. Kandiduji právě proto, aby to neměli tak snadné. Proto je z toho jímá ta "hrůza".

Antiestablishmentový solitér? 

Sociální antropolog Horáček už od začátku zdůrazňuje, že kandiduje sám za sebe, vše si platí sám a nemá podporu žádných zájmových skupin, zákulisních hráčů či politických stran. Naopak vítá, když od něj známé figury české politiky dávají ruce pryč.

Ocitá se tak v pozici nezávislého solitéra, kterému může být vyčítáno, že tříští síly a měl by uvolnit místo Jiřímu Drahošovi, jenž má podle průzkumů veřejného mínění i sázkových kanceláří lepší vyhlídky porazit Miloše Zemana. Horáček se tak vedle bývalého předsedy Akademie věd České republiky, kterému leckdo vyjadřuje podporu, zdá být osamělým běžcem, ke kterému se nikdo příliš nehlásí. 

Tato zdánlivá nevýhoda, na které si ovšem Horáček zakládá a cíleně ji buduje, se však v jistý moment může ukázat jako jeho hlavní devíza. Pro textaře a producenta je výhodné až do horké fáze prezidentské kampaně v listopadu a prosinci zůstávat v zákrytu za Drahošem a teprve později ho přeskočit a nechat vzadu za sebou. Horáček tak nebude pod tlakem očekávání a také hlavní palba z tábora Miloše Zemana půjde Drahošovým směrem. 

Důležitou proměnou pak bude atmosféra, která u nás zavládne po sněmovních volbách. Už teď se ale zdá být pravděpodobné, že povolební jednání mezi politickými stranami a hnutími nebudou jednoduchá a nebyl by proto žádný div, kdyby nakonec přinesla mnohá rozčarování a zklamání. Z takové situace a společenských nálad by pak těžil ten, kdo už nyní deklaruje, že nemá s žádnou stranou, ani ekonomickými zájmy, které stojí za nimi, nic společného.

Konsensuální kandidát Drahoš 

Naopak Drahoše se Horáček snaží vpasovat do role kandidáta, kterého si část politických stran a zájmových skupin vybrala jako svého koně. Sám Drahoš se zatím tomuto vnímání nijak zvlášť nevzepřel. Řeči o nadstranickém prezidentovi nestačí, musel by udělat mnohem víc. Kromě toho je v pozici, kdy se této nálepky bude zbavovat jen velmi obtížně.

Ve svých vyjádřeních je stále dosti opatrný a diplomatický, což ve výsledku jen podtrhuje dojem, že jde o konsensuálního kandidáta širokého spektra skupin a stran, které se právě proto na něm byly schopné shodnout. Paradoxně bývalému šéfovi akademie věd může uškodit i to, že vedl zmíněnou instituci. Velmi snadno se dá totiž poukázat na to, že se s politiky a zástupci byznysu díky tomu dobře zná a patří do skupiny těch, kteří spolu mluví.   

Drahošovi by tak nejvíc pomohlo, kdyby se jaksi "utrhl ze řetězu" a ve svých výrocích a postojích přešel do konfrontace a nebál se ostrých a kritických vyjádření. I v tom se však pro něj skrývá nebezpečí. Je dost dobře možné, že mu něco takového není vlastní a ve chvíli, kdy by se do toho nutil, by si jen uškodil.

Emoce jako zbraň

Když si člověk pustí krátce po sobě rozhovor s Drahošem a Horáčkem, odlišná míra emocí, kterou oba projevují, bije do očí. Ve výsledku tak druhý jmenovaný působí příjemnějším a srdečnějším dojmem. Jeho schopnost zanechat určitý citový vjem je větší. Drahošova uměřenost a distingovanost by nebyla na škodu, ale nesmí působit odměřeně a chladně.

Horáček má opačný problém. Libuje si v patosu a rád sám sebe dojímá, což je často až odrazující. Zdá se však, že v tomto směru dělá pokroky a učí se, jak se svými emocemi pracovat, aby výsledek nebyl přepjatý, ale stále ho dokázal odlišit od sterilního a citově těžkopádného Drahoše.

Emoční složka je Horáčkovou velkou zbraní, která mu v prezidentské volbě může výrazně pomoci, ale stejně tak ho odrovnat, když ji nebude mít pod kontrolou. Pak by totiž působil jako umělec, který je stále naměkko a nad příběhy "obyčejných" lidí skoro pláče.  

Horáček se zdá být plný emocí. Dodávají mu výraz a náboj a jeho výhradám a výpadům vůči protikandidátům a politické reprezentaci pak přidávají na přesvědčivosti. Musí se však krotit, aby ho jeho vlastní emoce nepřeválcovaly. Jinak vyvolává opačný dojem a vzbuzuje nedůvěru. Klíčové je, aby našel tu správnou míru a odhadl okamžik, kdy si může dovolit dát své city najevo. 

Hlavní ovšem bude politická konstelace, ve které se prezidentská volba odehraje. Důležité bude, zda sněmovní volby prokážou, že ve společnosti stále kraluje "antiestablishmentová" nálada, anebo se už drolí a občané se začínají vracet k tzv. "tradičním" stranám a politikům. Ani to není zcela vyloučeno. Stejně tak se ale může stát, že volič kolonku "tradiční" jen rozšíří o hnutí ANO a bude dál pokračovat ve svém hledání těch, kteří ho ještě nestihli zklamat.