Helena (55): Začala jsem na ně chorobně žárlit. Celou dobu po mně toužil – dokud jeden okamžik nezměnil všechno
16. 10. 2025 – 21:12 | Magazín | Veronika Borská
Helena byla dlouhá léta ve zdánlivě šťastném manželství a obklopovali ji muži, kteří jí lichotili. Navenek jejich zájem odmítala, ale uvnitř si užívala pocit, že je středem pozornosti - hlavně u jednoho. Jenže osud jí připomněl, že nic netrvá věčně – stačil jediný okamžik a všechna její jistota i obdiv zmizely.
Všechno to začalo už na samém začátku mého vztahu s manželem. Měl spoustu přátel, ale ten jeden, jeho nejlepší kamarád, ke mně měl vždycky trochu blíž. Přiznal se mi až dva roky po svatbě, když jsme s Tomášem procházeli menší krizí. Byl mi oporou a netajil se tím, že by si přál být víc než jen přítel. Jenže mé city k manželovi byly silnější, a tak jsme se s Tomášem nakonec znovu našli. Vítek to pochopil a zůstal v naší blízkosti. Dokonce si brzy našel i vlastní ženu. Všechno nasvědčovalo tomu, že život půjde dál úplně normálně.
Líbilo se mi, když na mě žárlil
Manželství nikdy není jednoduché – a ten, kdo v něm vydrží víc než pět let, mi dá jistě za pravdu. Jedno dítě, druhé dítě a nekonečný kolotoč povinností dokážou dva lidi postupně od sebe vzdálit. Můj manžel byl skvělý muž. Jen prostě nežárlil. Byl si mnou jistý. A tak jsem občas vyrazila s kamarádkami na večírek a užívala si pozornost mužů. Nikdy z toho nic nebylo, ale místo žárlivých scén od manžela jsem je zažívala od jeho nejlepšího přítele, Vítka.
Hlavně tehdy, když spolu hlídali naše děti, Olivku a Adámka. „Kde jsi byla?“ ptal se s výčitkou v hlase. Usmála jsem se na něj a nevěřícně zakroutila hlavou. „Venku s holkama. Ty jsi snad můj manžel, nebo co?“ Vítek se většinou rychle vzpamatoval a dělal, že o nic nejde. Zato Tomáš – ten se ani nezeptal.
Ucítila jsem ten moment, kdy z ní nedokázal spustit oči
Roky plynuly a já pořád cítila Vítkovu náklonnost, i potom co se oženil. Jenže jeho manželství s Aničkou nevydrželo. Nedokázali spolu překonat bolest z nenaplněného přání mít dítě a nakonec se rozvedli. Mezitím naše děti rostly, dospívaly a stávaly se samostatnými. S Tomášem jsme po letech znovu objevili klid i prostor jeden pro druhého.
Rozhodli jsme se uspořádat večírek pro všechny naše přátele, kam jsme pozvali i Olivii s Adámkem. Přišel i Vítek s úsměvem a nádhernou kyticí v ruce. „Sluší ti to jako vždy,“ řekl a já se neubránila lehkému zčervenání.
V tu chvíli do kuchyně vstoupila naše Olivie. Byla oslnivá, mladá, sebevědomá, s dlouhými vlasy, které si ladně odhrnula z tváře. A já zahlédla Vítkův pohled. Nemohl z ní spustit oči.
Dodnes nechápu, jak se to všechno mohlo stát
Úplně jsem cítila, že se něco změnilo. Od té chvíle se Vítek začal Olivii dvořit. Snažila jsem se přimět Tomáše, aby to zarazil dřív, než se z toho stane něco vážného. Naší dceři bylo teprve devatenáct a Vítkovi přes čtyřicet. Jenže můj muž byl přesvědčený, že by si jeho nejlepší přítel k Olivce nikdy nic nedovolil. Mýlil se. Začali spolu chodit.
Přiznávám, že mi to hrozně vadilo. Bylo v tom všechno, žárlivost, zklamání i pocit zrady. Nešlo jen o to, že Olivie byla mladá, ale i o to, že ji chtěl právě Vítek a že ji nakonec opravdu získal. Na mě mezitím úplně zapomněl. Byla jsem na dceru zlá, snažila se jí vysvětlit, že jejich vztah nemá budoucnost, že ten věkový rozdíl je příliš velký. Jenže ona mě neposlouchala. Hádala se se mnou a nakonec se k Vítkovi odstěhovala.
Bylo mi zle a dodnes se s tím nedokážu úplně smířit. Bolí mě vědomí, že muž, jehož přízeň mi kdysi lichotila, ji teď věnuje mé dceři a že mezi nimi zeje propast, kterou nikdy nepochopím.
Tento článek vznikl na základě skutečné události, použitá fotografie je pouze ilustrační. Prožili jste něco podobného? Podělte se s námi o svůj příběh a napište na info@tiscali.cz
