Rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dal příkaz k propuštění Marka Dalíka na svobodu a celý případ vrátil k Městskému soudu v Praze, má velký symbolický význam. Ať už se soudy nižší instance dopustily jakékoli chyby, i kdyby byla pravda, že lpí na zbytečném formalismu anebo naopak zásadním způsobem upřeli Dalíkovi právo na spravedlivý soudní proces, klíčový je dopad na náladu ve společnosti.

Počin Nejvyššího soudu je přesně tím, co rezonuje s nedůvěrou nejen k justici, ale také k ostatním institucím, politice jako takové, a nakonec i k celkovému hodnotovému řádu, jehož nositelem by instituce měly být a který by se měl prolínat i politickým prostředím.

Část společnosti ztratila víru v elementární spravedlnost. Nevěří, že v případě spáchání trestného činu jsou si oni a lidé jako někdejší přítel premiéra Mirka Topolánka a lobbista Marek Dalík rovni.

Říkají si, že boháči s konexemi v tom umí chodit. Zaplatí si skvělé právníky a najdou skulinku, kterou by se mohli protáhnout, navíc soudci jdou takovým lidem na ruku, mají totiž vliv a potřebné páky, kterými dosáhnou svého. Ztratí slovo tam a onde, zatlačí na vhodných místech, využijí svých známých a kontaktů a jde to. Spousta občanů tak v reakci na Dalíkovo osvobození jen prohlásí: to jsem čekal, to mě vůbec nepřekvapuje.

Zahnívající koktejl 

Dalíkův případ jejich pocit z toho, jak to u nás v tomto směru funguje, jen potvrzuje a prohlubuje. Navíc není prvním svého druhu, s Davidem Rathem či s Petrem Nečasem a Janou Nečasovou dříve Nagyovou to vypadá podobně. Také odsouzený politický podnikatel, jak se sám označoval, Roman Janoušek má přerušený trest a je na svobodě. Legendární je propuštění podnikatele a bývalého senátora za ODS Alexandra Nováka, za kterého se zaručil motorkářský klub Gryphons.

Nechme teď stranou konkrétní kauzy a jaký trest si dotyční zaslouží či nezaslouží, podstatné je, že veřejnost při sledování těchto případů snadno nabude dojmu, že pokud má člověk v Česku určité postavení a jisté vazby, je de facto nepostihnutelný a ať udělá cokoli. Vždycky se z toho nějak vyvleče.

Takový pocit je pro společenské ovzduší u nás dost škodlivý a velmi rizikový. Lze jím zčásti vysvětlit i úspěch Andreje Babiše a jeho hnutí. Pokud lidé mají hluboký pocit nespravedlnosti, protože srovnávají vlastní situaci se situací třeba takového Dalíka, je to obrovská síla, kterou stačí osedlat, využít jí a mocensky se na ní svést.

A nejde jen o rovnost před zákonem, ale také o prostředky, kterými lobbista disponuje, jeho životní úroveň ve srovnání s platovými podmínkami většiny a pochybnosti, jak ke svému majetku přišel. Výsledkem je koktejl, jehož dominantní směsí v očích nemalé části veřejnosti je to, že tu něco zahnívá.

Urputná a zbrklá snaha 

Převažující reakcí na to, že svět nefunguje, jak by si lidé přáli, je zatím kombinace cynismu, nezájmu a apatie a rovněž frustrace a nenávisti, které se valí virtuálním prostorem. Zvlášť v rozkolísaných časech, kdy se mnoho věcí mění, zažíváme značnou míru nejistoty a velké segmenty společnosti si navzájem nerozumí, jsou události jako ta s Dalíkem o to významnější. Nikomu neuniknou, každý si jich všimne a málokoho napadne: spravedlnosti bylo dosaženo, Dalík si to zaslouží.

Samozřejmě, případ ještě není uzavřený, vrací se k Městskému soudu v Praze a lobbista může dostat dokonce i přísnější trest než původně, ale věří tomu někdo?

Na druhou stranu, procesy jako je ten s bývalým hejtmanem Středočeského kraje Davidem Rathem či Markem Dalíkem, vyvolávají otázku, jak moc se v jejich případech projevuje urputná a zbrklá snaha naplnit poptávku po chycení velké ryby, která však vede k chybám a zkratům, na nichž je pak možné celý případ s trochou úsilí shodit ze stolu nebo alespoň vrátit o notný kus cesty zpátky.

Ostatně i u Marka Dalíka působí poněkud zvláštně, když je nejprve obviněn z podvodu, poté ho Městský soud v Praze odsoudí za napomáhání přijetí úplatku, načež, když se Dalík odvolá k Vrchnímu soudu v Praze, ten ho pro změnu odsoudí za podvod. Klíč k pochopení toho, proč je Dalík na svobodě, tak nemusí být v úplatnosti či ovlivnitelnosti justice, ale možná i v ukvapenosti a rychlosti, s jakou chce prolomit tabu, že se u nás za podobnou trestnou činnost do vězení moc nechodí.

Měsíc na spekulování 

To hlavní, čeho je potřeba dosáhnout, což se ukazuje i na Dalíkově případu, je naplnění obecné představy o dosažení spravedlnosti v případě konkrétního soudního rozhodnutí, ale také spravedlivého procesu, který k němu vedl. Není zkrátka možné si být dopředu jistý něčí vinou a při jejím dokazování si počínat zmatečně či některé kroky provést napůl. 

Z pohledu dopadu na veřejnost není rovněž úplně šikovné, že je nejprve zveřejněno rozhodnutí Nejvyššího soudu a Dalík je propuštěn z vězení a teprve o třicet dnů později se máme dozvědět argumenty, o které se soud opřel.

Nakonec i tato praxe daná trestním řádem, kdy se napřed rozhoduje a koná a potom se vypracovává zdůvodnění, působí na laika dosti zvláštně a může vést k narůstající nedůvěře v rozhodování soudů. Čím méně toho občané ví, tím větší mají prostor ke spekulacím.

Teď se můžeme měsíc dohadovat a vymýšlet nejrůznější konstrukce, proč soud rozhodl, jak rozhodl. Kdyby rozhodnutí hned doprovázely i konkrétní a aspoň trochu přesvědčivé argumenty, napáchaná škoda by nemusela být tak velká.