Na první pohled jsme působili jako dokonalá rodina. Uklizený dům, pravidelný režim, spolehlivost v každém detailu. Ale už delší dobu jsem vnímala, že pod tou pečlivě udržovanou fasádou něco skřípe. Můj manžel trval na naprostém pořádku a přesnosti, dochvilnost byla nutností, pravidla se v žádném případě nikdy neměnila. Jakákoli odchylka, třeba prosba o víc peněz než představovalo přesně vymezené kapesné, nebo jen nečekaná návštěva přátel či rodičů, stačila k tomu, aby se z domova stalo místo napjatého ticha a nesmyslných trestů. 

Jeho smysl pro pořádek mě přitahoval

Věděla jsem, koho si beru. Honza byl naprosto spořádaný člověk, který nikdy nepřišel pozdě, měl vše perfektně naplánované a pod kontrolou. Právě tahle jeho pevnost mě fascinovala. Působilo to sebevědomě a silně, a já měla pocit, že jsem si vybrala správně.

Společně jsme přivedli na svět tři krásné děti. Dokud byly malé, všechno fungovalo jako v pohádce. Jenže jakmile začaly mluvit, vyjadřovat vlastní názor a projevovat emoce, situace se doma začala měnit. Každý jejich výkřik, vzdor nebo jen přirozená dětská spontánnost ho přiváděly k šílenství.

Začal mě nesmyslně trestat

Postupem času začalo být doma tak dusno, že jsem měla pocit, že nedokážu udělat vůbec nic správně. Děti podle něj dostatečně neposlouchaly, moje vaření i úklid byly „k ničemu“ a Honza jen chodil po bytě a udílel rozkazy. „S dětmi se nedá nic dopředu plánovat ,“ opakovala jsem mu znovu a znovu, když jsem se snažila vysvětlit, proč někdy něco neklapne přesně podle představ. „Tak to prostě zařiď. Všechno jde, jen se musí chtít. A ty evidentně nechceš,“ bývala jeho odpověď. Tahle debata se nedala vyhrát.

Plánování dovolené, které by mělo být radostí, ve mně vyvolávalo úzkost. Už jen samotný fakt, že jsme zaplatili zálohy, neznamenal, že skutečně pojedeme. Když se cokoli zkomplikovalo, jednoduše mi odmítl dát peníze – všechny chodily na jeho účet. A tresty? Ty přicházely bez varování. Vypnutá teplá voda „kvůli šetření“, odmítnutí financí na jídlo nebo běžné výdaje. Takhle to bylo den co den.

Když nám Honza po nesplnění jednoho z jeho umanutých termínů odmítl dát peníze a nechal nás s dětmi dva dny bez pořádného jídla, došlo mi, že už nejde jen o přísnost. Bylo to týrání. Psychické i fyzické. Začala jsem s ním mluvit opatrně, zkoušela ho přivést k zamyšlení nad tím, co vlastně dělá. Jenže Honza si dál stál neoblomně za svým.

„Co je za problém dodržovat jistá pravidla? Nechápu,“ odsekl, jako by vůbec netušil, co svým chováním způsobuje.„Děti jsou děti, občas musíš povolit, i když nechceš,“ zkusila jsem mu to vysvětlit znovu. „Nemůžeš nás držet o hladu nebo bez teplé vody. Já už takhle dál nemůžu…  prostě odcházím.“Podíval se na mě a jen mávnul rukou. Jako bych pro něj nebyla nic. Ještě ten večer jsem sbalila věci a odešla.

Pochopila jsem, že nechci žít jen podle pravidel 

Dočasně jsem odešla k jeho mamince, se kterou jsem si vždycky dobře rozuměla. Vyprávěla jsem jí všechno, co se u nás doma dělo. Přesto jsem si pořád nebyla jistá, jestli jsem tím odchodem neudělala chybu. Tchyně mě objala a tiše začala vyprávět příběh, který jsem do té doby nikdy neslyšela.

„Honza to má v sobě hluboko zakořeněné,“ řekla a pokračovala: „Jeho dědeček byl dozorce ve vězení. Jednou tam došlo k chybě, jeden z vězňů utekl a při tom útěku bohužel zabil dva další dozorce. Můj tchán to viděl na vlastní oči. Od té chvíle si v sobě nesl přesvědčení, že chyba se nesmí nikdy opakovat. Začal být neúprosně přísný na mého muže. A ten pak, bohužel, přenesl tuhle tvrdost i na Honzu. U nich doma bylo všechno černobílé. Každý chybný krok byl nepřijatelný.“

 V ten okamžik jsem pochopila, odkud se v Honzovi ta posedlost pořádkem a kontrolou vzala. Ale i když jsem k němu cítila soucit, jedno jsem věděla jistě, že v životě, kde není prostor pro chyby, se nedá žít.

Pravdivý životní příběh, Inka (42)