Je saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán bezohledný mocenský stratég, který arabský svět zatahuje do stále hlubší krize, aby zajistil své zemi vůdčí postavení? Anebo je to odvážný reformátor, který chce konečně zatočit se středověkými tradicemi a všudypřítomnou korupcí a udělat z ropné monarchie moderní stát západního typu? O co vlastně jde novému silnému muži v Rijádu, kromě konsolidace vlastní moci? Je to vizionář a reformátor, nebo mocí posedlý válečný štváč?

Žádné zahalování na veřejnosti, každému musí být vidět celý obličej. Tak zní v kostce zákon, který od neděle platí v Rakousku. I když je namířen hlavně proti tak zvaným burkám a nikábům, nabízí se otázka, zda to všechno není spíše jen záminka. Nejde náhodou o snahu využít protiislámských nálad a strachu z terorismu k tomu, aby stát lidem znovu ukrojil kousek osobní svobody a fízloval je na každém kroku?

Když už jsme na čistě dámské plovárně, tak také chceme, aby byla opravdu výlučně dámská, volají muslimské návštěvnice koupaliště Loretto v německém Freiburgu. Nelíbí se jim, že tu kolem bazénu obcházejí plavčíci, a vehementně se prostřednictvím petice domáhají pouze ženského personálu. Snad jako by zapomněly, že nové opatření je především reakcí na jejich nevhodné chování, nepořádek a výtržnosti, kterými tu loni otravovaly život ostatním návštěvnicím.

Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat, prohlásil kdysi francouzský filozof a spisovatel Jean-Paul Sartre. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan možná tento citát nezná – anebo ho naopak zná až moc dobře. Za svůj vzor a inspiraci sice označuje slavného Sulejmana I. Nádherného, jeho politická dráha přitom ale až nápadně připomíná osud jiného sultána: Abdülhamid II. byl rozporuplnou postavou tureckých dějin a šel na to na přelomu 19. a 20. století hodně podobně jako Erdogan – a špatně skončil.

Je svoboda opravdu tak důležitá, aby se nařizovala zákonem bez ohledu na to, zda o ni dotyčný jedinec opravdu stojí? A nenapáchá se tím víc škody než užitku? To byly některé z otázek, které provázely debatu o dětských manželstvích, proti nimž vytáhla do boje německá vláda.

Indonésie byla dlouho považována za vzorný příklad země s tolerantním a liberálním islámem. Od té doby, co se tento nejlidnatější muslimský stát stal demokracií, jsou zde ale islámští fanatici paradoxně na vzestupu. Dobrá pověst jediné muslimské země, kde jsou si velká světová náboženství rovna, tak pomalu ale jistě bere zasvé.

Mladý architekt Muhammad přijel z Jordánska na přednášku do Česka tajně. Jeho rodina se o této návštěvě dozvědět nesmí. Na diskusi o situaci homosexuálů na Blízkém východě, nazvanou Amman same sex love, se nesměly pořizovat fotky. Příchozí se ani nedozvěděli, jaké je Muhammadovo příjmení, píše Barbora Schneiderová na webu Hlídací pes. 

Křehká demokracie v Barmě přinesla kromě změny režimu a naděje násilné nepokoje a čistky. Země a její obyvatelé čelí celé řadě problémů. Nejpalčivější situace je v západním státu Rakhin, kde je muslimská minorita zbavená svých základních práv uvězňována do koncentračních táborů bez přístupu k jídlu a základní zdravotní péči.