literatura

Erben rovná se Kytice, to ví přece každé malé dítě. Nejspíš první a jediná věc, která se většině z nás vybaví o známém obrozenci, slavícím ve dnech listopadových své výročí narození i úmrtí. Co však o tvůrci proslulých českých hororů víme doopravdy?

Nekonečné seriály, mýdlové opery nebo telenovely nejsou žádný vynález posledních desetiletí. Fungují v podstatě na stejném principu, jako vyprávění moudré Šeherezády z příběhů Tisíce a jedné noci. Řadu těchto středověkých orientálních pohádek zná snad každé malé dítě, málo se už ale ví, že ty nejznámější příběhy o Aládinovi a Alí Babovi se v arabském originále vůbec neobjevují.

Lidé ani netuší, jak výrazně, a přitom nenápadně prorůstá krajně pravicové myšlení do občanské společnosti. To není tvrzení politika, novináře ani politologa, ale mladé dámy, která velmi dobře ví, o čem mluví. Němka Heidi Benneckensteinová vyrůstala mezi neonacisty a od dětství se jí tato ideologie vštěpovala do hlavy. Před šesti lety se jí podařilo z tohoto prostředí vycouvat a nyní o tom ve svých 25 letech napsala knihu.

Po zveřejnění kritického článku v Rudém právu v roce 1972 se dramatik Milan Uhde dostal na seznam zakázaných spisovatelů a jeho tvorba se nesměla publikovat. Tvrdí, že nemít tou dobou děti a ženu, situaci by asi neunesl. Jistému vyřazení ze společnosti čelil po svém návratu z politiky koncem 90. let. Dnes se osmdesátiletý Uhde cítí šťastný, jak řekl v rozhovoru pro Tiscali.cz. S životem se dokázal porvat a nyní napsal novou divadelní hru.

Lucia Joycová zřejmě nepatřila k dětem, které že žijí ve stínu rodičů od útlého dětství. Nevyhýbala se uměleckému světu. Naopak. Dcera světoznámého spisovatele Jamese Joyce byla talentovaná a měla nejspíš dobře našlápnuto. Svůj potenciál však nakonec nikdy nenaplnila.

Grafik, překladatel a básník, který měl být zapomenut. To byl Bohuslav Reynek, jedna z nejvýraznějších osobností české katolické kultury dvacátého století. Vydání svého vrcholného díla se přitom už nedočkal.

Během druhé světové války nacisté nakradli podle nedávných zjištění odhadem na 200 milionů knih. Na rozdíl od krádeží uměleckých děl to ovšem nebylo prvotně z důvodů zisku. Vzácné knihy a rukopisy samozřejmě hodnotu mají, většina literárních děl uloupená nacisty ji ale neměla. Nacistické zloděje knih vedly úplně jiné důvody, především ideologické.

Před pád lety jsme překročili práh knižní revoluce. E-knihy se těší čím dál tím větší oblibě. Aby se čtenář ponořil do příběhu, stačí mu jen digitální soubor a jakýkoliv mobilní telefon, tablet, čtečka nebo počítač. Znamená to, že je tradiční tištěná kniha utlačovaná tíhou elektronických nosičů a nových technologií odsouzená k nevyhnutelnému zániku?