• Začněme Vaší každodenností. Čím se nyní zabýváte?

Mám hotovou a odevzdanou veršovanou hru o Panně Marii. Velmi neortodoxní příběh, ve kterém Anděl nejprve během noci a jakoby ve snu předvede Marii celý její život v případě, že se coby svobodná matka rozhodne dát život synovi. 

• Čili biblické téma.

Marie se rozhoduje nikoli ve světě jednoznačně biblickém, nýbrž ve světě připomínajícím mnoha vlastnostmi současnost. Teolog mi vyložil, že biblická Maria ztělesňuje poslušnost. Ale moje Maria je svobodný člověk a její odhodlání zrodit syna do současné doby je podle mě hodné obdivu, chvály a přijetí jako poselství naděje navzdory všemu. 

• Kdy bude hra uvedena?

Hra Mariina volba aneb Cesta nocí by se měla hrát napřesrok v Huse na provázku, pokud příští vedení, které vzejde z výběrového řízení do konce června 2018, převezme tento závazek od vedení dosavadního.

• Co dalšího chystáte?

O dalších plánech se zmiňovat nechci, poněvadž to by bylo rouhání. Když jsem je popisoval jednomu kamarádovi, tak mi na to téma říkal: "Ty vole, ty tady chceš být do pětadevadesáti? To neblbni, to ti vůbec nepřeju." Ale přece jen vám něco málo nakonec prozradím: Máří Magdaléna, moje dlouhodobě utkvělá představa. Tu toužím zrealizovat. 

• Muzikál, jímž se také zabýváte, je soudobý trend. Vaší doménou je však přece jenom činohra.

To není tak docela pravda. Muzikály už jsem napsal tři. A za muzikál se vydává i Balada pro banditu, i když to úplně čistý muzikál není. Ale v posledních letech jsem pro Městské divadlo napsal s Milošem Štědroněm například muzikál podle Zolovy Nany. Šlo o velmi drsné dílo, které podle mne brněnské publikum nevzalo. Nana je po sexuální stránce zvláštní případ. A sex, jenž byl součástí scény, byl vskutku hrubý.

• Čím vás muzikál láká?

Můj zesnulý režisér Balady pro banditu Zdeněk Pospíšil chtěl dělat Nanu vždycky. Společně jsme ji připravovali jako film již ve dvaasedmdesátém. Měli jsme vše rozjednáno s jednou západní filmovou společností, ale když se potom styky znemožnily a StB kontrolovala korespondenci, z realizace sešlo. Ale ve mně ta Nana zůstala a říkal jsem si, že jsem to Zdeňkovi dlužen. A rovněž já jsem, víte, autor malého jeviště a malého hlediště a pořád mám takový sen o jevišti a hledišti velkém, což má muzikál rád.

• Takže Nana, Červený a černý, Divá Bára. Když o muzikálech hovoříte, svítí vám oči. Udržuje vás tvorba v dobré psychické kondici?

Udržuje, a to i díky kontaktu s mladším a mladým publikem. Nemohu se tvářit, že je mi dvacet, čtyřicet nebo šedesát let. Ale muzikál je prostě útvar, který mluví k mladšímu obecenstvu.

• V 90. letech jste byl činný v politice. Co příběh z této oblasti?

Že bych měl napsat hru o politice, mi několikrát nadhodila televizní dramaturgie. Já jsem však říkal: To ode mne nečekejte, protože to by byl sedmiminutový skeč.

• Šlo vašima dnešníma očima o promarněný čas? Anebo vás politika v lecčems i obohatila?

Mne obohatila nesmírně. Otázkou je, jestli jsem já obohatil politiku. Myslím, že ne.

• Ztratil jste iluze?

Politiku jsem do té doby opravdu pokládal za čarodějovu kuchyň. A když jsem do ní nahlédl, zjistil jsem, že jde o kuchyň lidskou, která se řídí pravidly, která by obyčejná kuchyň často neunesla, protože by se všichni otrávili. V té době jsem přestal být umělcem, jelikož politika je plná kompromisů. A dobrý spisovatel, dobrý dramatik, kompromisy dělat nesmí. Kompromisní drama je nesmysl.

• Sledujete-li současnou situaci, co vás štve?

Situace důchodců. Nemluvím za sebe, jelikož naštěstí nežiju z čistého důchodu, ovšem mám hodně kamarádů, kteří jsou na svou penzi zcela odkázáni.

• Průměrná penze činí zhruba 11 750 korun.

Průměrná ano, ale je i mnohem nižší. Současně si pamatuju i dobu, kdy se průměrný důchod lišil od průměrné mzdy o dva tisíce korun. Od těch let průměrná mzda vzrostla, ale průměrný důchod, na který řada důchodců vůbec nedosáhne, už nepředstavuje ani polovinu průměrné mzdy. Nůžky se rozvírají. To není ani stín sociálního státu! To je debakl sociální demokracie. A jestli Bohuslav Sobotka hovoří o tom, že zachovává sociální stát, tak říkám, že je to nebetyčná drzost.

• Je podle vás špatná i péče o seniory?

Tady je obrovská spousta lidí, kteří by zaplatili za péči o svého dědečka nebo tatínka, ale ono je všechno obsazené. Teď mluvím o luxusních ústavech, kde platíte od 30 tisíc nahoru. Naši tchyni jsme takto chtěli umístit. Platili bychom i daleko víc. Místo jsme však nenašli. Naneštěstí zemřela... O zařízeních, která jsou levnější, hovořit nechci, jelikož péče tam je často příšerná. Je to zkrátka bolavá stránka, kdy se nikdo nechce seniory zabývat, protože se konečně přišlo na to, že jsou to nedůležití voliči, kteří ani začasto nechodí k volbám.

• Je toto téma tabu i proto, že společnost sází na mladé a úspěšné?

Je to circulus vitiosus. Bludný kruh. Důchodci mají málo peněz, a proto jsou póvl, proto jsou nezajímaví. Kdo by se dneska zabýval chudáky? Zabýváme se přece lidmi, kteří mohou platit, kteří si mohou koupit akcie, kteří mohou podnikat, investovat, kteří si mohou vypůjčit.

• Vy sám díky slušným honorářům z posledních let na penzi odkázán nejste…

Já ovšem původně předpokládal, že budu vyučovat na filosofické fakultě, kde jsem nastoupil v roce 1990. Revoluční studenti mne tam dovedli. Jenže po půlroční výuce jsem začal ministrovat. Těšil jsem se, že až se z politiky vrátím, budu na fakultě pokračovat. Měl jsem rozepsaný Zázrak v černém domě, ale nevěděl si s ním rady. Jenže oni mne, a to jako předsedu parlamentu, z fakulty vyhodili. Nesoudil jsem se, i když bych vyhrál. Ale proč se drát na katedru, odkud vás vyhazují, protože vás mezi sebou jednoduše nechtějí?

• Takže vám zbyla jenom vlastní tvorba?

Ano. Ale nemohlo to dopadnout jinak. Návrat z politiky v barvách ODS byl tvrdý zážitek. Takzvaná kulturní fronta již v roce 1998 Václava Klause nenáviděla a já opravdu poté neměl s kým jít do hospody. Ano, pociťoval jsem obrovské rozpaky a neměl jsem do čeho píchnout, protože divadla si odvykla brát mě jako autora. A já se jim nedivil: osm let jsem se neozýval, dělal politiku a do divadel nechodil. A také jsem jim neměl co nabídnout.

• Kdy nastal zlom?

V roce 2000 se mnou o přestávce promluvil ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša. Chodil jsem tam na premiéry, a to právě zejména muzikálů, které mi zachutnaly. A povídá: Nechceš jako autor Balady pro banditu zkusit pro nás něco napsat? A tak jsem začal pracovat na Naně.

• Sledujete soudobou tvorbu? Nejen muzikály, hlavně myslím činohru? Někteří kritici říkají, že se vytrácí kvalita…

Ti, kterým dal Bůh skutečně silný talent, a tací tu jsou, tak ti se nemohou komercializovat, protože to pánbůh nemá rád. A doufám, že ani já nejsem oblomitelný.

• Ani jako ministr kultury v letech 1990-1992 jste nebyl?

Asi jsem to měl napsané na čele. Na kultuře za mnou jednou přišel jistý ředitel odboru. Povídá: "Pane ministře, já budu velmi konkrétní. Tady jsou cirkusy a ty mají za Prahou takovej nádhernej velkej pozemek, a ten se bude privatizovat, poněvadž cirkusy ho nepotřebujou. Nešel byste s námi do toho jako autor privatizačního záměru?" Já odvětil: "Co to tu vykládáte, člověče, vždyť já to neumím. Copak jsem inženýr?" A on povídal dál: "Vy mně nerozumíte, tady jde o vaše jméno, jako že byste to zaštítil." V tu chvíli jsem zařval: "A ven!" Já byl prosím tak naivní, a to přísahám, že jsem nerozuměl tomu, co po mně chce. Že mně nabízí podíl na špinavém kšeftu. Však také když jsem si balil v politice fidlátka, tak všem, kteří tou dobou odcházeli, někdo něco nabídl – tu náměstka, tam ředitele odboru, tady zase předsednictví v dozorčí radě. Ale mně nenabídl nikdo nic, protože se o mně vědělo, že jsem nepoužitelný v choulostivých situacích, kterých je politika plná.

• Jak se má dnešní mladý člověk zachovat, dostane-li se do podobné situace? Kdyby na nabídku nekývl, okolí se mu vysměje.

I mně se muselo smát. A smálo se mi, protože se o mně říkalo: Pan ministr je takový romantik. To znamená blbej. Takže já měl v této rovině cestu jednoduchou. Upřímně radím každému, aby posměch pochybného okolí snášel. Vím, že co napíšu, to budu mít, a co nenapíšu, to mít nebudu. Taková cesta je dobrá, ale i náročná. Třeba jednu hru jsem zahodil po třech letech intenzivní práce. Naštěstí jsem zatím schopen sebereflexe. Dramatik, který jí schopen není, je totiž ztracen. Na rozdíl od politiků, kteří sebereflexí neznají.

• Kdo?

Václav Klaus i Miloš Zeman. Ti oba se obklopili poradci ne proto, aby jim tito poradci radili, ale proto, aby oni sami radili jim.

• Před časem jste se velmi důrazně zastal svého přítele Milana Kundery, s nímž se dodnes vídáte, v takzvané "udavačské" aféře, kterou v roce 2008 otevřel v týdeníku Respekt tehdejší zaměstnanec Ústavu pro studium totalitního režimu Adam Hradilek. Stále jste přesvědčen, že byla vylhaná a že Kundera StB neudával?

Naprosto jednoznačně byla falešná. Nezabývala se složitostí věci a jejími kontexty. Byla to nepoctivá práce. Svého času mi Karel Vysloužil, dobrý katolický básník, napsal, že Kundera nikdy své hříchy veřejně nevyznal. Milý Karle, odpověděl jsem, Kundera není katolík, takže to po něm nemůžeš chtít. A zadruhé napsal román Život je jinde, a to je takové veřejné účtování s udavači, komunisty, s celým tím obludným systémem, že to ani tady, ani jinde nikdo takto nenapsal.

• Když Kundera odešel do Francie, kde od roku 1975 žije v emigraci, vy jste zůstal. Byly to těžké roky? Připomeňme, že po zveřejnění článku v Rudém právu v roce 1972, který požadoval váš zákaz, jste se na seznam zakázaných spisovatelů okamžitě dostal.

Se situací, že jsem byl jako autor umlčen, jsem se nedovedl vyrovnat, neskutečně těžce jsem to nesl, a nebýt ženy a dětí, byl bych to asi neunesl. Nebyl jsem etablován v cizině jako Pavel Kohout. Ale paradoxně mi situace zakázaného autora pro pozdější tvorbu pomohla. Myslím, že jsem se napřímil.

• Jste dneska šťastný?

Ano. Žiju ve šťastném novém manželství, to taky k tomu jaksi přispívá, takže to je to, co si dovolím nazývat pocitem štěstí.