Dcera slavného spisovatele, která zmizela za zdmi psychiatrické léčebny

MAGAZÍN - Magazín autor: Šárka Novotná

Lucia Joycová zřejmě nepatřila k dětem, které že žijí ve stínu rodičů od útlého dětství. Nevyhýbala se uměleckému světu. Naopak. Dcera světoznámého spisovatele Jamese Joyce byla talentovaná a měla nejspíš dobře našlápnuto. Svůj potenciál však nakonec nikdy nenaplnila.

Lucia a James Joycovi v roce 1924. Otec a dcera si byli velice blízcí

Lucia a James Joycovi v roce 1924. Otec a dcera si byli velice blízcí, zdroj: http://finwakeatx.blogspot.cz

Místo i měsíc jejího narození ostře kontrastuje s pošmournou cestou většiny jejího dospělého života. Lucia, dcera Joyce a jeho múzy a celoživotní partnerky Nory Barnacleové, přišla na svět uprostřed léta ve slunném Trieste, tehdy součást Rakouska-Uherska.

Narodila se 26. července 1907 jako druhé dítě, bratr Giorgio byl starší o dva roky. Jejich dětství bylo neobvyklé nejen proto, že se rodiče dlouhá léta nevzali. Oba sourozenci pendlovali od bytu k bytu, někdy žili v dobrých hotelech, jindy v ošuntělých příbytcích - podle toho, kolik měli zrovna James a Nora peněz.

Do svých sedmi let žila Lucia na pěti různých místech, ve třinácti už vystřídala tři různé země. Ostatně jejím prvním jazykem nebyla angličtina, ale italština. Když si někde zvykla, musela začít znovu - a v novém jazyce.

Dívka se navíc hodně lišila od svého bratra. Zatímco Giorgio byl hezké, zdravé a roztomilé dítě, které jeho matka od jeho narození až do své smrti zbožňovala, Lucia je popisována jako komplikovanější a často postonávající, navíc dost šilhala. 

Joyce ale svou dceru miloval a rozmazloval, tedy pokud na to měl zrovna čas. Přes den ho zaměstnávala práce, v noci společnost. I tak se mezi nimi vyvinul blízký vztah, Lucia prý byla jeho další životní múzou. Říká se dokonce, že spolu komunikovali specifickým jazykem a Lucia měla vliv na podobu jeho psaní, zvlášť v případě knihy Plačky nad Finneganem. 

Joycova dcera přitom inklinovala k pohybovému umění. Začala ve Francii studovat moderní tanec, mimo jiné u Margaret Morrisové nebo Raymonda Duncana, bratra legendární tanečnice Isadory Duncanové. Vystupovala s několika tanečními skupinami a z 20. let pochází také jedna z jejích nejznámějších fotografií, kdy tančí v kostýmu ryby. Vystupovala také v roli vojáčka v jednom ze snímků Jeana Renoira - adaptaci Andersenovy pohádky Děvčátko se sirkami.

Důvod, proč ve 22 letech svůj milovaný tanec opustila, je dodnes tak trochu záhadou. Poté, co dala vale moderně, sice ještě koketovala s baletní průpravou, nikam to ale nevedlo. Tvrdě cvičila, ale na začátky s klasikou prostě bylo příliš pozdě.

Nakonec prohlásila, že se na kariéru profesionální tanečnice necítí fyzicky dost zdatná. Za jejím rozhodnutím ale mohla být i její matka, která údajně žárlila na pozornost, jíž Lucia vzbuzovala. Poté, co se Lucia rozloučila s tancováním, proplakala podle Joyce celé měsíce. 

Osudový románek 

V roce 1930 se s Lucií po krátkém románku rozešel Samuel Beckett, později světoznámý spisovatel, dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu, tehdy mladík, který asistoval jejímu otci. Právě rozpad vztahu, do něhož vkládala naděje, mohla být událost, která otevřela cestu psychóze, jež nakonec stáhla mladou ženu do hlubin.

Když o 47 let později navštívila Luciu v psychiatrické léčebně se jistá Helen MacTaggart, fanynka Joycova díla, zmínila, že potkala Becketta v Paříži. Lucia se prý zeptala, zda byl "s někým", tedy s nějakou ženou. "Stále ho milovala. A myslím, stejně jako mnozí další, že Beckett ji využil," řekla pak MacTaggart, která také v léčebně pořídila pro list The Guardian unikátní snímek zestárlé Joyceovy dcery. Ostatně podle některých zdrojů jí měl Beckett dokonce otevřeně říct, že ho nezajímala ona, ale spíš její otec. 

Lucia každopádně zažila během dvou let tři vztahové karamboly - a všechny s umělci. Po Beckettovi couvl i její učitel kreslení, malíř a sochař Alexander Calder, který ji předtím požádal o ruku, ale pak se vrátil ke své předchozí snoubence.

Pak si s ní začal další umělec, ženatý Albert Hubbell, ani to ale nevydrželo. Do toho se bratr Giorgio, k němuž měla blízko, oženil a odstěhoval a Lucia se tak cítila ještě opuštěnější. Začala experimentovat, jednou také prohlásila, že je lesba a víc ji prý trápilo to, že šilhá. Podstoupila i operaci očí, která ale nic nezlepšila. 

Lucia se prostě chovala stále podivněji. Joyce popisoval neobvyklé výstupy své dcery jako "scény krále Leara". Vše pak vyvrcholilo v únoru 1932 na oslavě Joycových padesátin, kdy Lucia hodila po své matce židli. Brzy poté ji bratr Giorgio zapsal na první psychiatrickou kliniku. 

Pacientka doktora Junga

V následujících třech letech pendlovala mezi různými ústavy a vyslechla si různé diagnózy. Už v květnu 1932 určili, že má hebefrenickou psychózu - v současnosti se této diagnóze říká schizofrenie, což později padlo ještě mockrát.

Joyce ale také v jednom ze svých dopisů z roku 1936 zmiňuje, že Lucii diagnostikovali cyklotymii, tedy poruchu nálady, kdy se střídají fáze skleslosti a elace, které však nedosahují intenzity deprese. V roce 1934 doputovala Lucia do švýcarského Küsnachtu k samotnému Carlu Jungovi.

Jeho diagnóza taktéž odpovídala schizofrenii. Zároveň však vyjádřil přesvědčení, že jistou formou latentní psychózy má i sám Joyce, avšak na rozdíl od své dcery ji tento geniální autor mnohem lépe zvládá. Na Joyce udělal Jung dojem, zároveň však on i jeho dcera příliš nevěřili, že by mohl Lucii skutečně pomoci. V léčbě u něj proto nepokračovala. 

Po odjezdu ze Švýcarska to s ní šlo rychle z kopce. Nějakou dobu žila mimo sanatorium u příbuzné v Irsku. Během pobytu "na svobodě" prý posílala dopisy mrtvým, pokoušela se sáhnout si na život a dokonce na několik dnů zmizela a žila na ulici.

Poslali ji tedy do Anglie do péče doktora MacDonalda, který jí zakázal podávat sedativa a zvolil albuminové injekce. Propad rychle pokračoval. Lucia byla stále destruktivnější, páchala další a další pokusy o sebevraždu a nakonec poprvé skončila ve své "osudové" nemocnici svatého Andrewa v Northamptonu.

Joyce se ale postavil proti tomu, aby se jeho dcera léčila v Anglii, Lucia tak putuje do sanatoria ve francouzském Ivry. Právě tady padne diagnóza cyklotymie. Od této doby, tedy roku 1936, už nikdy nebude žít "venku". V Ivry, na předměstí Paříže, strávila celou válku, totálně opuštěná svou rodinou, jež před nacisty uprchla do švýcarského Curychu.

Lucia už otce nikdy neviděla. James Joyce zemřel v roce 1941 a s ním nadlouho prakticky umírá i přítomnost jeho dcery v psané podobně - snad vyjma lékařských dokumentací. O její záležitosti se stará politická aktivistka a novinářka Harriet Weaverová.

Matka Nora dlouhá léta Luciu nenavštívila. Důvody jsou opět nejasné. Když Nora v roce 1951 zemřela, Lucia putovala zpátky do Northamptonu. Bylo jí pouhých čtyřiačtyřicet a strávila tam posledních 31 let svého života. 

Spory o dceru slavného spisovatele

Nejdříve Lucia zmizela ze života za zdi sanatorií i z otcovy korespondence, ani její posmrtná cesta na papír však o desítky let později nebyla jednoduchá. V první řadě vyvstaly otázky, jak vůbec na Lucii nahlížet. Dlouho byla patrně "jen" schizofrenickou dcerou génia, pak se však začaly odkrývat další vrstvy, Luciino taneční i ilustrátorské nadání, a také vliv, který na svého otce měla. 

Lucia sice dlouho představovala jen tragickou postavu, psychicky nemocnou dcerou génia s rozmazanými životními konturami. I rodinní příslušníci, patrně s určitým úspěchem, pracovali na tom, aby byla úplně vymazána z rodinné historie. Již po Joycově smrti někteří příbuzní a známí zničili část jejich korespondence, včetně dopisů, kde Joyce o své dceři psal.

V mazání vzpomínek na Luciu pak o desítky let později pokračoval i kontroverzní a v současnosti poslední potomek rodiny, vnuk Jamese Joyce. Figura známá mnoha výhrůžkami různým badatelům, spisovatelům i umělcům, kteří se rodinou i dílem Joyce hodlali zabývat, zničila například dopisy, které Lucia napsala své tetě.

Donutil také publicistku a spisovatelku Brendu Maddoxovou smazat kapitolu o Lucii v knize Nora: The Real Life of Molly Bloom. Nelíbilo se mu, když stanfordská profesorka Carol Loeb Shloss vykreslila Luciu jako naprosto zásadní osobu, která ovlivnila Joycovo dílo, mající s otcem výjimečný vztah. Ostatně sám Joyce prý kdysi poznamenal: "Lidé mluví o tom, jaký vliv mám na svou dceru, ale co její vliv na mě?" 

Stigma sanatorií

Proniknout hluboko do Luciina života a odhalit některá tajemství se badatelům patrně už nepodaří. Kromě dopisů, které by dovolily lepší náhled, podlehly zkáze i Luciiny zápisky a literární pokusy. Na rozdíl od dalších talentovaných žen, jež zápolily s psychickou nemocí, například Virginie Woolfové či Sylvie Plathové, přemohla Luciu nemoc příliš brzy, nestihla se proslavit nebo zanechat stopy, které by nebylo tak snadné smést.

I o pouhých sedm roků starší Zelda Fitzgeraldová, kterou s Luciou kromě diagnózy spojovala i láska k tanci, si prožila roky slávy po boku další literární hvězdy, než skončila v sanatoriu. Lucia nic z toho prakticky nestihla, úplně do zapomnění však přece jen neupadla.

Z nejbližší rodiny odešla úplně poslední. Její bratr Giorgio zemřel v roce 1976 v Západním Německu, list The New York Times ve zprávě o jeho úmrtí stručně zmínil, že měl syna, jenž pobývá v Paříži a sestru Luciu toho času žijící v Anglii. Tehdy jí bylo devětašedesát, bratra přežila o šest let. "Zmizela" za zdmi psychiatrické léčebny. 

Tagy: zahraničí Irsko literatura celebrity a slavní nemoci a nákazy zdraví a životní styl umění a kultura dějiny a fakta