S objevy týkajícími se prvních organismů na Zemi se v poslední době roztrhl pytel. Hon za stále staršími fosiliemi ovšem trochu zastírá fakt, že ani po více než 200 letech nemáme zcela jasno jakým způsobem a za jakých podmínek život vznikl.

Obývají živé organismy povrch Země daleko déle, než se soudilo? Většina vědců sdílí názor, že pozemský život vznikl krátce po konci bouřlivých událostí provázejících vznik naší planety. Úplně první formy života, jak ho známe, by tedy na svém kontě mohly mít zhruba 3,8 miliardy let a jejich pozůstatky bychom se zdravou dávkou realismu mohli čekat ve vrstvách o pár desítek až stovek milionů let mladších.

Týden co týden se na stránkách odborných i méně odborných tiskovin můžeme dočíst, že velký průlom v prodlužování lidského věku je na dosah ruky. Výroky, jako že "už dnes mezi námi žijí lidé, kteří oslaví tisícovku", nejsou výjimkou. Zdánlivě tomu nasvědčuje téměř vše – nové lékařské postupy, pokroky v oblasti molekulární biologie slibující přímé zásahy do naší genetické výbavy, chemické látky zvyšující životnost buněk i experimenty na laboratorních zvířatech, jejichž život se prostřednictvím dietetických postupů, genetických manipulací a nejrůznějších chemikálií daří prodlužovat velmi výrazně. 

Čím se liší lidé od ostatních zvířat? Schopností řeči, že umí poskládat Rubikovu kostku, nebo letět do vesmíru? Existuje mnohem prozaičtější věc, která nás činí výjimečnými ve zvířecí říši - brada. Žádný jiný tvor na zemi ji nemá a vědci stále nedokázali přijít na to, k čemu vlastně taková brada je.

Hmyz je zdaleka nejpočetnější skupinou pozemských živočichů. Jeho roztodivní zástupci slouží tak trochu jako paleta, čeho všeho je možné v evoluci dosáhnout. Jen různé způsoby, pomocí kterých se hmyzí druhy dokážou maskovat, už vydaly na stovky knih. Vyvinout téměř dokonalou kamufláž je jedna věc, ale vyrobit si ji, to je ovšem otázka docela jiná.

Laikové dělí organismy na zvířata, rostliny a houby. Kdekdo z čtenářů možná slyšel o tom, že chaluhy nejsou tak úplně rostliny a spolu s takzvanými "hnědými řasami" tvoří zcela odlišnou větev stromu života. Mnohobuněčné organismy ovšem i tak tvoří jen pomyslnou třešničku na vrcholu pozemské biodiverzity. Základní dělení na hlavní skupiny musíme hledat daleko hlouběji, mezi jednobuněčnými mikroorganismy. 

Většina živočichů, včetně člověka, je dvojstraně souměrná. Pro ověření tohoto tvrzení se koneckonců stačí podívat do zrcadla. S výjimkou skupin, které se v evoluční linii mnohobuněčných živočichů odvětvily nejdříve, jako jsou mořské houby, žebernatky nebo žahavci, jsou všichni ostatní živočichové až na drobné výjimky symetričtí podle jedné osy těla. Nebo ne? 

Snad ani nejde vymyslet věc obyčejnější a nudnější než zívání. Proč by se jím proboha měl někdo zabývat? Možná už proto, že zívají téměř všichni obratlovci, od ryb po člověka. Zřejmě tedy půjde o věc velmi důležitou, nebo alespoň související se samotnými základy hlavních tělních funkcí. Přesto je jeho účel pořád trochu záhadou.