Pozor, nepřítel naslouchá! Každý, kdo neblahé paměti absolvoval základní vojenskou službu v Československé lidové armádě, tuhle větičku moc dobře zná. Byla napsaná na polních telefonech a radiostanicích a byla jasným varováním zobákům, že nesmějí vyžvanit tajné informace. Dnes je ale jiná doba. Vykecat se už nemusí nic, stačí mlčky běhat, nebo dokonce jen chodit. A nepřítel se dozví mnohem víc, než by mu kdy kdo byl schopen do vysílačky nakdákat.

Číňanům se podařilo něco, o co se vědci na Západě marně snaží bezmála čtvrt století: úspěšně naklonovat primáty. Před pár desítkami let by po takové zprávě svět bil na poplach, teď jsou všichni tak nějak v klidu. Anebo je to jen ticho před bouří?

Za mříže se nechce nikomu, ale ucházet se o premiérský úřad je zároveň lákavé. Co s tím? Toto dilema nyní řeší Carles Puigdemont – bývalý, a možná i budoucí katalánský premiér. Nápadů má několik, tím jedním se ale možná jednou zapíše do dějin a ukáže směr, jakým bude jednou fungovat demokracie.

Referendum dopadlo špatně, udělejme nové. Nebo dopadlo dobře, a tak ho pro sichr udělejme ještě jednou, aby do něj věční kverulanti přestali rýpat. Anebo s tím ještě chvilku počkejme, jak se věci vyvinou. Případně se tvařme, že vlastně žádné referendum nebylo, a pojďme jeho výsledky prostě ignorovat.

Kdo si dělal naděje, že by se snad mohlo pomalu schylovat ke konci války v Sýrii, ten se šeredně spletl. Turecká ofenzíva v Afrínu, kterou Ankara drze pojmenovala "Olivová ratolest", otevřela další frontu. Cílem útoku ovšem není Islámský stát, ale jsou jím Kurdové.

Kuchařská show patří k nejoblíbenějším televizním pořadům, je proto nejvyšší čas si na ni pořádně posvítit. V německém Spolkovém úřadu pro hodnocení rizik zřejmě neměli nic lepšího na práci, proto si se stopkami v ruce vzali do parády televizní kuchaře. Nenechali na nich niť suchou a dospěli k závěru, že to jsou pěkná čuňata, která přímo ohrožují zdraví spotřebitele.

Je uvaření zaživa humánní smrt? Příliš lákavě to nevypadá, přesto se většinou právě takhle v kuchyních uzavírá životní pouť většiny humrů: Hlavou napřed do vařící vody.

Pro žádného politika asi není nic příjemného, když se na sklonku kariéry ohlédne a dojde mu, že nadělal víc škody než užitku, ztroskotal prakticky ve všem a pomalu ale jistě míří na smetiště dějin. Uvědomělí státníci alespoň do politického důchodu zamíří s jistou noblesou, ti druzí kolem sebe ještě z posledních sil kopou a plivou.