Co je to vlastně ten Spolkový ústav pro hodnocení rizik (BfR)? Je to vědecká instituce, která funguje 15 let a zaměřuje se na ochranu zdraví spotřebitele a bezpečnost potravin. Spadá do oblasti působnosti ministerstva zemědělství a výživy a vypracovává především posudky k omezení příslušných rizik, což je jistě chvályhodné. Nic se ale nemá přehánět.

Jejich starosti by člověk chtěl mít...

Institut tedy nelenil a zhlédl rovnou stovku pořadů, v nichž se vaří. Jeho verdikt je nemilosrdný: dívat se na kuchařské show je zdraví nebezpečné.

Prestižní televizní kuchaři podle hodnocení BfR udělají každých 50 sekund "hygienickou chybu". Přehmatů mají na krku požehnaně, až z toho člověku vstávají vlasy hrůzou. Utírají si například ruce do utěrek na nádobí, solí jídlo pomocí prstů a vrchol prasárny prý je, když pořádně neumyjí prkénko mezi krájením jednotlivých ingrediencí.

Zpráva BfR je vskutku šokující. Ani ne tak proto, že si kuchaři troufnou nakrájet nejdřív okurku a pak drze na témže prkénku bez opláchnutí porcovat papriky. Ale spíš proto, že vrcholný německý orgán pro vyhodnocování potravinových rizik si nepřipadá ani trochu hloupě, když sedí se stopkami v ruce u televize a přesně odměřuje, kolik sekund uplyne od jednoho prohřešku k druhému. A pak to ještě celé zpracuje do jakési vědecké studie.

Co má být vlastně cílem takového materiálu? Propagovat život ve zcela sterilním prostředí? A co přijde příště? Vědecky podložené doporučení, že by bylo lépe venku nedýchat, protože bychom při tom mohli třeba spolknout drobného hmyzáka? Nemá slavný BfR pocit, že je tak trochu k smíchu?

Užitečná zábava – nic víc, nic míň

Obecně se dá říct, že televizní kuchařské show jsou – přinejmenším v euroatlantickém prostoru – oblíbenou zábavou. S chutí se na ně mlsně koukají i ti, co si v kuchyni umějí leda tak namazat chleba. A pokud si kuchařská hvězda ještě přimyslí něco na způsob příběhu, kdy třeba obchází trhy, nakupuje u svých oblíbených prodavačů, s nimiž prohodí pár slov, nebo si pozve do kuchyně na pomoc nějakou celebritu, divák si televizi zapne všema deseti.

A zkušení kuchaři své věrné obecenstvo i vychovávají. Díky nim třeba leckdo sáhne raději po čerstvém než po mraženém, vykašle se na používání mikrovlnky, bylinky si raději vypěstuje za oknem, než aby je kupoval sušené v pytlíku, kečup se pro něj stane skoro neslušným slovem a zvykne si běžně používat zdravé ingredience, o nichž do té doby třeba vůbec neslyšel. Čili krátce řečeno: tak strašně nezdravé tedy kuchařské pořady asi být nemůžou.

Navíc je třeba mít na paměti, že tu nejde o žádné hygienické televizní rádce ani osvětu, ale především o zábavu. Stejně jako detektivky nemají nic společného se skutečnými zločiny a neslouží jako návod k napodobení. Nehledě na to, že kuchařské show bývají sestříhané. Vždyť kdo by se chtěl koukat na to, jak pan šéfkuchař oplachuje po každém krájení prkénko a odbíhá si do koupelny umýt ruce mýdlem a utřít je do ručníku? Stejně tak by se asi málokdo vydržel koukat na to, jak na sporáku půl hodiny syčí papiňák nebo jak půl dne kyne těsto.

Podle průzkumu GfK se 68 procent Němců považuje za dobré, až velmi dobré kuchaře. Většina z nich dává přednost čerstvým surovinám a čím dál méně často konzumují fastfoody. Přesto nelze tento trend dávat do přímé souvislosti s tím, že čím dál častěji v televizi přihlížejí tomu, že před jejich očima někdo uklohní nějakou dobrotu: 85 procent německých diváků sledujících kuchařská show podle nich totiž prý nikdy nevaří.

Chudák německý daňový poplatník

Jak to vlastně funguje v institucích typu zmíněného ústavu pro hodnocení rizik? To se snad na konci roku sejdou cifršpióni a lámou si hlavu nad tím, jak ještě narychlo probendit zbývající peníze, aby jim i napřesrok přiklepli z rozpočtu náležitě tučnou sumu? A co na to daňoví poplatníci?

To si tamní experti opravdu myslí, že je sprostý lid natolik hloupý, že mu je třeba nalít do hlavy, co je a co není správné? Co je a co není špinavé? Případně že ho je třeba politicky a psychologicky "pošťouchnout", jak navrhuje americký ekonom a loňský držitel Nobelovy ceny Richard Thaler?

Je jasné, že potřebujeme experty na to, aby odhalovali škodlivé látky v potravinách, nápojích nebo v ovzduší a varovali před nimi. Ale kdo varuje před tím, že se v televizi neumyje prkénko mezi krájením různých druhů potravin, ten je prostě k smíchu. Anebo je natolik posedlý čistotností, že to skoro volá po návštěvě psychiatra. A pokud to je celé myšleno vážně, je v podstatě zázrak, že se lidstvo vůbec dožilo 21. století.