František Kalenda

Nedávné otevření rozšíření Suezského kanálu má být pouze jedním z "tisíce kroků" k lepšímu Egyptu podle představ jeho prezidenta, generála Abdala Fattáha Sísího. Jeho představy jsou skutečně velkolepé: Představil například vybudování nového hlavního města a slíbil milion bytů pro chudé. Je ale vůbec možné to vše zrealizovat? A pokud ano, bude to mít smysl?

Brzy ráno v půlce srpna mě probudil příval vyděšených textových zpráv. "Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo? Ozvi se!" psali mi brazilští přátelé, kteří vědí, kde bydlím v Sao Paulu. Brzy jsem zjistil, že jsem nedaleko dějiště šokujícího masakru. Během jediné noci bylo ve dvou čtvrtích zavražděno 18. lidí – bez výjimky mladých mužů včetně jednoho šestnáctiletého chlapce.

Dojem Libanonu jako oázy relativního klidu na Blízkém východě narušují v posledních týdnech eskalující nepokoje, původně vzešlé z krize svozu odpadu. Hnutí Smrdíš! ovšem upozorňuje na celé spektrum problémů, s nimiž se musí nábožensky pestrá společnost potýkat.

Ačkoli to tak američtí politici rádi interpretují, do Spojených států neutíkají nelegálně zdaleka jen ekonomičtí migranti z Mexika. Často jsou to uprchlíci z nejnásilnějších států světa ve Střední Americe. Například z El Salvadoru, země uprostřed nevyhlášené války a bez naděje na zlepšení.

Devětadevadesát let od uzavření dohody mezi koloniálními velmocemi o rozdělení Blízkého východu se tato oblast dramaticky mění. Ze starých státních útvarů se stávají prázdné skořápky a na jejich troskách vznikají nové. Jaká by mohla být podoba Blízkého východu na základě současných událostí a procesů, započatých v době americké invaze do Iráku a takzvaného Arabského jara?

Když se v Česku mluví o uzavření dohody mezi pěticí velmocí v čele se Američany a Íránem ohledně kontroly nukleárního výzkumu a zrušení sankcí, člověk má pocit, jako by se pomalu blížila apokalypsa. Dokonce i veřejnoprávní Česká televize referuje o dohodě především z pozice amerických republikánů a vystrašených, nepříliš objektivních izraelských médií. 

Přichází k nám, aby si vzali naše ženy. Aby plodili. Pohání je síla jejich pudu, jejich nenasytného údu. Tak si čeští rasisti a xenofobové veřejně zastoupení židobijcem Adamem B. Bartošem nebo lidovým myslitelem Františkem Ringo Čechem představují uprchlíky z Afriky a Blízkého východu. Problém je, že vrchní čeští xenofobové si vybrali špatný cíl. Pokud někoho pohání sexuální pud do všech koutů světa, jsou to běloši z Evropy a Spojených států.

Podle stereotypů by Brazilci měli trávit většinu svého času na pláži, ve skutečnosti je zaměstnává především jejich telefon s rychlým, ač nespolehlivým připojením k internetu. Pevnou součástí brazilské společnosti je být stále online a vždy na příjmu.