Když na počátku srpna egyptský prezident Sísí slavnostně otvíral tzv. nový Suezský průplav (více než třicetikilometrové rozšíření stávajícího vodního díla), nebylo náhodou, že se tak stalo z paluby královské jachty Al-Mahrúsa.

Bezpochyby se tak toužil zařadit mezi své slavnější předchůdce – především chediva Ismaíla I. zvaného Nádherný, jenž právě na palubě tohoto tehdy supermoderního plavidla otevíral legendární průplav v roce 1869.

Královské rozměry měla také samotná ceremonie, které se zúčastnil mimo jiné i francouzský prezident Francois Hollande, králové Jordánska a Bahrajnu, řecký premiér Tsipras nebo súdánský prezident Bašír.

A kromě nich nejmodernější stíhačky a helikoptéry egyptského letectva a tisíce vojáků rozmístěných na obou březích. Rychlé dokončení projektu, který by měl egyptské ekonomice přinést na v přepočtu na 160 miliard korun díky větší kapacitě průplavu, bylo podle Sísího prvním z "tisíce kroků" k novému, lepšímu Egyptu.

O většině z nich mluvil na konferenci o ekonomickém rozvoji Egypta (EEDC) v březnu v Šarm aš-Šajchu, kde se pokoušel ohromit nejen vlastní obyvatele znavené neustávajícími teroristickými útoky a konflikty, ale především bohaté investory z Perského zálivu.

Na prvním místě je to projekt nového hlavního města, který by měl Egypt zbudovat během příštích pěti až sedmi let a ulevit tak přelidněné, zamořené a dopravně kolabující osmnáctimilionové Káhiře.

Zatím nepokřtěné město by se mělo pyšnit velkolepým prezidentským palácem, novými budovami ministerstev a zahraničních ambasád, až dvěma tisíci školami a vzdělávacími institucemi a šesti stovkami moderních zdravotních zařízení.

Stavba by podle Sísího představ přinesla 1,5 milionu nových pracovních míst a především pyšnou novou metropoli srovnatelnou s Dubají a západními velkoměsty.

Prezidentova přestavba Egypta však nekončí u bezejmenného budoucího hlavního města. Na stejné konferenci ohlásil Sísí vybudování hned milionu bytů pro sociálně slabé za více než devět set miliard korun, což by byl největší projekt tohoto typu na Blízkém východě. Postavit je chce do roku 2020. 

Plánují se zbrusu nová města na válkou zničeném Sinajském poloostrově, rozšíření dálniční a silniční sítě či přestavba a rozšíření velkých přístavů, jako je Ain Soukhna.

Mohlo by se zdát, že během pěti až sedmi let se Egypt pod vedením rozhodného generála promění v úplně jinou zemi než je nyní - africký stát prolezlý chudobou, náboženskými a sociálními konflikty a permanentní nestabilitou. Má to jeden háček. Až na výjimky zůstávají velké projekty na papíře. A ty, co se realizují, dost možná skončí fiaskem.

To platí už v případě rozšíření Suezského průplavu. Ano, proběhlo za rekordně rychlou dobu jednoho roku, experti se ovšem rozcházejí v jeho přínosu. Bude větší kapacita skutečně potřeba, když se lodní výprava na tomto důležitém bodu zatím nevrátila ani do stavu před revoluci z roku 2011?

Za posledních 20 let se doprava průplavem zvýšila o pouhé dvě procenta a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad měla zdvojnásobit, jak ve svých kritických analýzách upozorňují renomované časopisy Bloomberg a Business Insider.

"Nový" Suezský průplav stál v přepočtu na 60 miliard korun z velké většiny financovaných prostřednictvím poukázek vydaných státem přímo Egypťanům, jejichž návratnost je nejistá. Náklady přitom mohly být podle konzervativních odhadů poloviční, kdyby se prezident nerozhodl místo realistických třech let vyhloubit průplav už za rok.

Ještě problematičtější je myšlenka nového hlavního města, o jejíž logice se dá pochybovat z řady důvodů: například proto, že těžko uleví dopravě a přelidnění v metropolitní Káhiře, když se má nacházet pouhých 45 kilometrů od ní a blízko jejím nejchudším předměstím.

Časopis The Atlantic správně připomněl, že nová hlavní města zřídka přináší jakékoli výhody a naopak se stávají pomníky megalomanských diktátorů, jako třeba barmská metropole Naypyidaw, fakticky opuštěné město bez využití, které se jeho zakladatelům rozpadá před očima.

A pak jsou tu praktické komplikace reflektující nedůvěru investorů. Nové hlavní město původně měla z velké části financovat firma Capital City Partners ze Spojených arabských emirátů (SAE). Výměnou za to měla být velká část města pojmenována podle politiků SAE.

Jenže firma od projektu rychle odstoupila a místo toho ho přebrala egyptská armáda – to znamená, že více než bilion korun, který by měla zbrusu nová metropole stát, zaplatí zřejmě egyptští voliči.

Podobný, ač možná ještě beznadějnější je osud milionu sociálních bytů. Také tady původní společnost (Arabtec) odstoupila a podle některých arabských médií byl projekt v květnu fakticky zrušen. Přinejmenším je odložen, stavba na konci tohoto roku určitě nezačne a záštitu nad dílem za 900 miliard korun rovněž přebírá armáda.

Vtip je v tom, že egyptská státní pokladna si ani jeden ze snů prezidenta Sísího jednoduše nemůže dovolit. Finančně je na dně. Proto se také pořádala zmíněná březnová konference, kdy se země snažila přilákat stovky miliard investic od svých politických spojenců: Saudské Arábie, Kuvajtu a Spojených arabských emirátů.

Bohaté země Perského zálivu sice režim sponzorují, jejich vůle podílet se na "novém Egyptě" je nicméně jak vidno nejistá.

Zatímco tedy Sísí plánuje a slibuje, bude paradoxně dost možná muset utáhnout opasky a začít šetřit v rozpočtu, který minulý rok vykázal schodek ve výši 11 procent HDP – to je srovnatelné se schodkem Řecka v nejhorších letech krize.

Celá egyptská ekonomika je zadlužena o více než 90 procent svého HDP a dluhy rostou dál. Vláda přitom pokračuje ve velkolepém utrácení. Letos například nakoupila od Francie stíhačky Rafale v přepočtu za 140 miliard.

I kdyby se vizionářskému egyptskému prezidentovi nějakým způsobem podařilo získat větší množství zahraniční pomoci, ať už od arabských států nebo třeba z Evropy a USA, situaci v jeho zbídačené zemi určitě nezlepší nic z toho, o čem rád mluví do médií.

Novodobý faraón si z paluby královské lodi především utužuje popularitu a některými byl pro své nápady již překřtěn na druhého Kaddáfího – jenže bez ropy.

Pokud má něco Egypt posunout kupředu, je to především vyřešení krvavého konfliktu na Sinajském poloostrovu, kde se teroristům daří odrazovat tak cenné turisty.

V dlouhodobém horizontu musí země skutečně investovat do infrastruktury, a to především do opravy rozbitých silnic, obnovy železniční dopravy, tragicky podfinancované a téměř nefungující energetické sítě a na prvním místě samozřejmě do vzdělání.

Celá třetina obyvatel stále neumí číst a psát. S tím se modernizuje těžko.